Tělo za nic nemůže

Při oslavách narozenin a na Nový rok svá přání ohledně zdraví vyslovujeme upřímně, všichni si přejeme být zdraví. Zároveň jsme si na nemoci zvykli. Přijali jsme je jako normální součást života: považujeme je za další z úkolů, které jsou nám předloženy k žití. Exémy, alergie, bolení hlavy, disfunkce štítné žlázy, bolesti zad, zhoršený zrak, drobné fóbie nebo obsese, občasný duševní neklid, menší úrazy (…) nás nijak výrazně neznepokojují, nejsou nám divné. Umíme s nimi žít.


Když onemocníme vážněji, máme se za smolaře, který si vytáhl Černého Petra a nebo ho zdědil. V takovém případě se svěříme do rukou lékařů, kteří naše tělo vyšetří; během krátké doby můžeme projít i několik lékařských pracovišť. Někdy se stane, že doktory obíhá více členů rodiny. Každý z nich se léčí jednotlivě podle své diagnózy u příslušného specialisty. Zdálo by se, že to máme dobře a efektivně zařízené.


Jenže co když nemoc nezpůsobuje tělo? Co když má nemoc začátek někde v minulosti, v době, kdy pacient ještě ani nebyl na světě? Totiž, nejspíš neexistuje choroba, která by svým smyslem nezapadala do okolností: do příběhu člověka, do příběhu jeho rodiny nebo jeho rodu. Rodina se ale u lékaře většinou nesejde, léčíme se jeden od druhého odděleně, vytrženi z kontextu, ze společenství lidí, ze kterého jsme vyšli a ve kterém žijeme.


Pojďme se podívat na způsob, jakým na zdraví a nemoc nahlíží dvojice zkušených rodinných terapeutů.


ČTEME

Ludmila Trapková, Vladislav Chvála

Rodinná terapie psychosomatických poruch

Portál, 2004


Tahle čtivá knížka dvou českých autorů je poklad nebývalé hodnoty. Klinická psycholožka a lékař porodník se na 230 stránkách podělili o své mnohaleté zkušenosti ze společné práce s tisícovkami rodin, v nichž jeden nebo více členů stůňou, často chronicky a nevysvětlitelně.


Autoři jdou moudře a elegantně daleko za rámec toho, co dnes považujeme za psychosomatický přístup. Neléčí jen nemocného člověka, ale pracují s celou jeho rodinou. Rodinu vnímají jako inteligentní vyvíjející se živý organismus, který má svůj vlastní nezaměnitelný jazyk, své způsoby fungování, své potřeby; za systém, kde jsou všichni jeho členové propojeni jednotným emočním polem. Všechny nemoci bez vyjímky podle autorů vznikají právě v interakci jednotlivce s jeho sociálním a fyzickým prostředím. V tomto ohledu nelze rodinu přehlédnout.


Je dobré věnovat pozornost příběhu rodiny a na časové ose ukotvit jeho jednotlivé události.

Každá choroba svým smyslem zapadá do příběhu člověka a ten se odehrává v lineárním čase. Všechny situace, i ty zdánlivě náhodné, jsou výsledkem příběhu započatého někde v minulosti. A zároveň to, co se děje dnes, ovlivní víceméně všechno, co se teprve stane v budoucnu.


Lidské příběhy se vyvíjejí přes generace a tvoří téma a příchuť celého rodu. Když členové rodiny vypráví, rodinný terapeut je velmi pozorným posluchačem; s tužkou v ruce zaznamenává jednotlivé události a časové údaje a pomáhá hledat souvislosti.


Rodina je živý organismus, který sám sebe utváří, a který sám od sebe vytváří své symptomy. To znamená, že nemoc se nám neděje působením zvenčí, ale proto, že jsme součástí organismu, který ji sám účelově způsobuje. Proč to dělá?



Protože nemoc (a také smrt) je důležitou možnostíorganismu, jak prostřednictvím nemocného člena aktivně působit na společnou rodinnou realitu.

Autoři ve své publikaci uvádějí celou řadu kazuistik, místy až strhujících. Velmi stručně zmíním příběh rodiny se dvěma syny, z nichž starší, asi dvacetiletý byl těžce nemocný, zatímco mladší byl zdravý a výkonný sportovec. Prakticky slepý a špatně pohyblivý Robert stonal od svých dvou let. Přestože mu vzácná forma revmatismu způsobovala velké množství utrpení, Robert i jeho matka se projevovali až nápadně spokojenými a usměvavými tvářemi. Když vyprávěli příběh své rodiny, mnohé se objasnilo. Robert onemocněl v době, kdy do rodiny přibyl jeho mladší bratr. Zpočátku nešlo o nic vážného, rodičům však vyhovovalo, že mohli soustředěnou pozornost, kterou dopřávali mladšímu dítěti, kompenzovat u staršího dítěte poukazováním na jeho nemoc. A tak svými obavami začali posilovat Robertovo nemocné chování, které je zároveň utvrzovalo v jejich oprávněnosti. Jak byla celá situace nenápadná a zároveň bizarní, se v knize dočtete na str. 53-55. A také malou poznámku, že z teorie chaosu jsme už dnes poučeni, že k odklonu od trajektorie zdravého vývoje stačí posilovat původně nepatrný a nahodilý rozdíl.


V Robertově případě šlo v rodinném systému o to, aby se zbrzdil vývojový proces, ve kterém přirozeně nastává fáze, kdy se dítě odděluje od matky. Destrukci nastartovalo trauma vzájemného oddělení, na které tehdy nebyli syn ani matka připraveni.


Rodina je chráněný prostor, ve kterém se člověk připravuje na svou samostatnost.

Rodina je sociální děloha, ve které se člověk připravuje na své oddělení od původního systému. Lineární čas má opět svou úlohu. Je ho potřeba k tomu, aby se v chráněném prostředí stal z dítěte sociálně dospělý člověk, který je připravený rodinu opustit. Tak jako se těhotenství počítá na trimestry, je i věk sociálního dospívání člověka rozdělen na třetiny: od narození do 6 let, od 6 do 12 let, od 12 let do plnoletosti. Autoři popisují nároky jednotlivých období, které v průběhu času různým způsobem a případně i prostřednictvím typických symptomů zatěžují rodinný systém.


Pro zdraví členů rodiny je důležité, aby rodina postupně prošla úkoly všech vývojových stádií (viz výše a viz dále). V opačném případě vzniká vývojový dluh, který se přenáší do následujících období. Pokud se jej nepodaří vyrovnat, tj. pokračovat v přirozeném vývoji, může se dluh projevit jako nemoc.


Nemusí se vždy nutně jednat jen o nemoc někoho z nejmladší generace. Častá jsou onemocnění rodičů ve chvíli, kdy se jejich děti dostaly do vývojové fáze, kterou kdysi sami rodiče nedokázali úspěšně projít a i v dospělosti zůstávají závislí na svých rodičích navzdory tomu, že dávno mají vlastní rodinu. Možná pokusy o separaci od svých rodičů prohráli a vzdali. Teď se se stejným úkolem setkávají znovu u svých dětí a neví si rady.


Totiž, v rodině se nevyvíjejí jen děti. Také rodiče a jejich vztah procházejí vývojem. Jsou vyčerpaní z péče o své potomky a po deseti a více letech manželství, kdy tělesné spontánní přitažlivosti ubylo, bývají jeden k druhému alergičtí a plní výčitek za to, co ten druhý nedává. Na konci třetího trimestru jsou všichni, mladý člověk i jeho rodina, připraveni na vážnou a nevratnou změnu: na separaci. Separační proces je zásadní událostí nejen z hlediska rodiny, ale v perspektivě transgeneračního vývoje se týká celého rodu. Autoři se zvlášť zabývají sociálním porodem syna a sociálním porodem dcery, vždy v souvislosti s potřebami, které on nebo ona má vůči své matce a vůči svému otci v jednotlivých fázích svého vývoje.


Chci na omezeném prostoru tohoto článku udělat co nejvíc práce, a tak si dovoluji bez uvádění dalších souvislostí citovat nebo parafrázovat ty pasáže knihy, které se týkají zmíněných vývojových úkolů alespoň posledního období, tedy od počátku dospívání dítěte. Vždy se v první fázi jedná o sblížení s rodičem a ve druhé fázi o oddělení od rodiče. Teprve pak se z dcery nebo syna stává sociálně samostatný (tj. na rodičích emočně nezávislý) člověk.


Znáte ten vtip? 90 letý otec jde do kina se svou 65 letou dcerou: „Prosím jeden dospělej a jeden dětskej.“


Následující odstavce popisují důležité momenty ve vývoji vztahů dcera - matka, dcera - otec, syn - matka, syn - otec. Podívejte se, jestli vám některá věta nezazvoní. Při čtení nezapomeňte, že i v dospělosti jste dětmi svých rodičů a to dokonce, i když oni už tady nejsou.


Sblížení dcery s matkou; oddělení dcery od matky a přijetí samostatnosti

  • Dcera se v tomto období prodírá současně se svou vnitřní psychologickou proměnou do stejné (ženské) niky v rodině, ve které byla doposud matka svou vlastní paní.

  • Nezkušená skoro-žena potřebuje, aby ji ta zkušenější začala respektovat jako rovnocennou.

  • Matku často stojí mnoho sil, aby dokázala zůstat akceptující a nevyhnala dceru předčasně ze svého teritoria, jak by to jistě brzy udělala s cizí ženskou. Matka se také musí se svou dcerou podělit o svůj postoj k mužskému světu, jehož je otec součástí.

  • Matka se může stát rukojmím.

  • Musí si dokázat najít pro sebe novou roli.

  • Nesmí brzdit dceřin další nutný krok směrem k otci.

Sblížení dcery s otcem; oddělení dcery od otce a přijetí samostatnosti

  • Otec se musí pevně a s láskou ujmou obou, matky a dcery, každé jiným způsobem.

  • Nyní dcera potřebuje trávit čas s otcem bez přítomnosti matky.

  • Otec nesmí hodit dceru se ženou do stejného pytle.

  • Jeho úkolem je zasít ve své dceři možnost partnerství s mužem.

  • Matka musí mimoslovně sdělit: „Toto je můj, a ne tvůj muž. Ty jdi hledat jiného.“

Sblížení syna s matkou; oddělení syna od matky

  • Syn se do symbiózy s ženským světem už nikdy nevrátí.

  • Matka mívá tendenci syna zdržovat, když jí uniká.

  • Syn naráží na překážky, které mu dospělý svět staví do cesty a na které ještě nestačí.

  • Svět matky představuje lákavé riziko návratu do stavu bez vlastní vůle, bez požadavků a přání, syn v něm může uvíznout, pokud podlehne.

  • Úkolem matky je nechat nahlédnout bezpečně do duše ženy tím, že už s ním nemluví jako s dítětem.

  • Matka jedná ve prospěch té ženy, která s jejím synem jednou založí rodinu.

  • Má-li se syn stát bojovníkem a ochráncem soužití se svou budoucí ženou, musí se vzdát bezpečí mateřské náruče.

  • Matka se většinou se synem v jeho líbezné chlapecké podobě bolestivě loučí.

Oddělení syna od matky směrem k otci

  • Chlapec se nemůže změnit v muže bez aktivního zásahu starších mužů.

  • Jediné, čeho je v této době opravdu potřeba, je přijetí syna otcem, ať už syn provádí cokoli.

  • K tomu je nutné, aby byl otec skutečně dospělý. Aby byl otevřený, sebekritický, měl své místo ve světě. Aby byl synovi k dispozici jako schopný a respekt zasluhující zralý muž.

Sblížení syna s otcem jejich oddělení a přijetí samostatnosti

  • Otec a syn se musí naučit sdílet spolu čas, aby se mohlo stát, co je potřeba: aby spolu mohli ritualizovaně soupeřit. K tomu se hodí jakákoli společná činnost, lov, stavba, práce na zahradě, sport.

  • Pokud se přechod k otci nepodaří, přivolává mladík znovu matku svými symptomy.

  • Uzná-li otec syna, dovolí porušit generační bariéru a je mu poprvé dospělým mužským partnerem. Tímto setkáním padne otcova maska, které v synovi budila od dětství hrůzu a kterou ho dosud ovládal.

Oddělení syna od otce; přijetí samostatnosti

  • Pokud byly splněny předchozí vývojové úkoly, začne být společný prostor pro syna a otce malý.

  • Syn pod otcovým vedením odložil část své citlivosti, nikoli proti ženám, ale v jejich prospěch.

  • Syn v mnohém otce přerostl a dokáže to unést.

Co když se dílo nepodaří?

Poslední třetina knihy se zabývá nepříznivými situacemi, které v rodině nastávají v průběhu let. Až s odstupem času se ukazuje, že jejich příčinou bylo nenaplnění separačního potenciálu rodiny. Porod se nezdařil, rodina nese následky - často v podobě nemoci svého člena (dítěte nebo rodiče). Příčiny potíží jsou tak čitelné a následky tak neblahé, že při čtení litujeme, že není možné bycha honit.


Kniha Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály není návod (měl bys/musíš), jde spíš o sdílení a laskavé konstatování zkušeností. Věřím, že když si tuto vzácnou knihu přečtete, bude vám při společném soužití s vašimi dětmi inspirací, díky níž předejdete zbytečným omylům. A protože i dospělí byli dříve dětmi, mohou se ve vzpomínkách ke své sociální děloze vrátit, prožít uvědomění, najít svou mapu a na ní bod, kde se nacházejí a vydat se odtud dál.


826 zobrazení

Vladislava Marková

©2016-2020

vladka.markova@gmail.com

www.artekruhy.cz

tel. 606 242 630

IČ 482 35 601

Provozovna: U Tří lvů 294/4, České Budějovice

Artekruhy®

Artedialogy®

ochranné známky vydal ÚPV

pod č. 362242 a č. 363849