Apologie výtvarného instrumentu

Inspirací k tomuto článku mi byla debata s mou váženou kolegyní Magdalenou, kdy jsme si před několika dny dlouho do noci vyměňovaly krátké písemné zprávy v plodné a zaujaté polemice nad úlohou arteterapie a jejími prostředky. Arteterapie má více podob, my obě pracujeme s obrazem. Lišily jsme se v názoru na to, zda je možné člověka v arteterapii „formovat“ tím, že mu nabídneme možnost využívat nástroje obrazové kompozice nebo zda je naopak potřeba přísně dbát na to, aby tvoření bylo naprosto svobodné, tedy bez instrukcí. Já se zastávám obou možností, přičemž obhajuji tu první, Magdalena je spíše pro svobodu a navrhuje, abychom intervenovanou arteterapii nazývaly výtvarnou výchovou. Text pro přehlednost strukturuji pomocí otázek, z nichž některé vyplynuly z našeho nočního rozhovoru, ty další pak při jeho psaní.

Co to je arteterapie?

Česká arteterapeutická asociace definuje arteterapii jako: "léčebný postup, který využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů. Někdy bývá přiřazována k psychoterapii a jejím jednotlivým směrům, jindy je pojímána jako svébytný obor. Obvykle se rozlišují dva základní proudy, a to terapie uměním, v níž se klade důraz na léčebný potenciál tvůrčí činnosti samotné a artpsychoterapie, kde výtvory a prožitky z procesu tvorby jsou dále psychoterapeuticky zpracovávány.“

Potřebujeme výtvarnou výchovu?

Přibližně v deseti letech u dítěte dochází k tzv. výtvarné krizi, kdy se mění jeho přístup k výtvarné tvorbě, dochází k oslabení spontánosti a přechodně k schématičnosti tvorby, utváří se zlozvyky a stereotypy. Výtvarná krize souvisí s rozvojem kritického myšlení, které vytváří pro dítě frustrující rozpor mezi tím, co vidí a co je ve skutečnosti schopno zobrazit. Zároveň se zvyšuje jeho citlivost k vnímání tlaku „hotových forem“, tj. vizuálně zpracovaných ilustrací, reklam a obrazových kýčů. [1]

Až na vyjímky člověk tuto krizi obvykle nepřekonal, protože nebyl nikdo, kdo by jej vedl za ruku, když potřeboval přejít vratký můstek od sice autentického, ale zároveň dětského způsobu malování k dospělému zobrazování reality a dál až k nalezení vlastního autentického dospělého výtvarného výrazu. Rezignoval, a tak dospělí malují slunce, sněhuláka, psa, lidskou postavu, dům, koně, strom, auto, (…) všichni více nebo méně stejně. A malují jen v krajním případě a jen tužkou nebo pastelkou.

Máme nějakou šanci?

Má-li žák štěstí, setká se ve škole s poučeným pedagogem nebo má možnost docházet do ZUŠ. A i v dospělém věku se člověk může sám vydat na cestu za svým výtvarným výrazem, a nebo si najde místo ve výtvarném ateliéru. Účastníkům se zde dostane odborného vedení, pracují s materiály, s barvami, zažívají specifickou atmosféru. Nabídka veřejné ateliérové tvorby obvykle reaguje na poptávku, zájemce vyzkouší nejen různé malířské techniky, ale může se přihlásit do kurzu, kde se například naučí jak namalovat vodní plochu a nebe, jak malovat hyperrealistické obrazy, nebo jak tvořit ve stylu van Gogha či impresionistů, může se také věnovat figurální kresbě, nebo se procvičit v kresbě architektury. Výsledkem může být zátiší, krajina, už po první lekci si člověk může domů odnést svou vlastní olejomalbu, z oblíbených kurzů malování podle Boba Rosse si odnáší velký barevný obraz, tedy věrnou kopii nabídnuté předlohy. Kolik z nás dál maluje? Musí opravdu každý dál malovat?

Rozhodně nemusí. Studujeme, pracujeme, pečujeme a vlastní výtvarný výraz nás zajímá až na posledním místě. Nicméně to, co nás dříve či později zajímat začne, je náš způsob, jakým existujeme ve světě. Jsme-li ve svém výrazu bytí autentičtí, skuteční. Nejsme-li, nejspíš přijde chvíle, kdy se zamyslíme, jestli by se dalo dělat něco jinak a lépe. Tady bych se chtěla přihlásit se svou nabídkou. Přece jenom by mohlo dojít na malování. V Artekruzích však člověk nutně nehledá autentický výtvarný výraz, ale zabývá se způsobem, jak pomocí malování nacházet a vytvářet skutečný výraz svého bytí se sebou a mezi druhými lidmi. Přesto kladu sama sobě otázku: nemohlo by se tak stát právě prostřednictvím nalezení vlastního výtvarného výrazu? Je to možné, ale pravděpodobně se k takové práci odhodlá jen velmi malé procento lidí. Proč? Protože v dospělém věku je těžší začít si hrát, hrát si jen pro hraní samotné. A vlastně ani na hraní, ve kterém odměnou není do krve uvolněný adrenalin, nemáme čas. Takže v Artekruzích rezignujete na hledání vlastního výtvarného výrazu? Ne tak docela. Jdeme cestou iluzivního trojrozměrného artefaktu, ideálně obsazeného figurami.

Není toto vymezení pro arteterapii příliš úzké a nekomplikuje první z jejích důležitých funkcí a sice expresivitu a spontaneitu?

Naším zájmem je, aby se lidé k malování vůbec dostali. Dokud nemalují, je zbytečné zamýšlet se nad tím, jestli jim určitý způsob práce umožňuje nebo naopak brání ve výtvarné spontaneitě. Všímám si, jak málo lidí využívá možnosti vyjádřit se obrazem, a že arteterapie je výsadou ústavů a pečovatelských institucí, ale vyčerpaný člověk v produktivním věku se má obejít s pilulemi, event. s radou psychologa. A tak hledáme takovou její podobu, která by mohla vyhovovat lidem venku. Těm, kteří jsou zaměření na výkon, protože musí.

Zamýšlím se nad tím, proč je malování tak neoblíbené. Domnívám se, že je to právě kvůli té jeho bezbřehosti, která vyzývá nezkušeného autora, aby namaloval něco, nebo namaloval jak … a nebo aby namaloval klidně cokoli, a opustí ho, nechá ho v procesu tvoření bez pomoci, po létech, kdy všude okolo sebe slyšel, co a jak má a musí dělat, je nad prázdnou čtvrtkou ponechán sám sobě. Je znovu, tak jako v období výtvarné krize ve věku kolem 10 let, vystaven frustraci z nedostatku své instrumentální dovednosti a zároveň svému (výtvarně vývojově pochopitelnému) nároku namalovat „srozumitelný“, tedy iluzivně trojrozměrný, obrázek. Lidé se tedy do malování nehrnou, proč do Artekruhů přicházejí?

Protože tady je malování prostředkem, nikoli cílem. Sice se na ploše čtvrtky snažíme vytvořit zdání prostoru, nicméně je to jen nabídka, která nemusí být v žádném případě vyslyšena. Odvážlivci nejsou v roli frekventatů výtvarného kurzu, ale chtějí být sami sebou a ještě více sami sebou. Svou odvážnou a skutečnou podobu hledají a snad občas i nacházejí po celou dobu své účasti na Artekruhu. Jakého člověka chějí Artekruhy oslovit? Oslovujeme v tom nejlepším smyslu někoho velmi obyčejného. Je to člověk ztracený v povinnostech, osoba, která už se v životě nasytila radami a vyhýbá se těm, které by dostala, jak si představuje, od psychologa, terapeuta nebo od nějaké autority. Stejně by se podle nich neuměla zařídit, necítí se kompetentní, cítí se vlečena událostmi, povinnostmi. Artekruhy nabízí hraní si a dobrou (ve smyslu skutečnou) společnost druhých. A také, že v tom hraní (ve svobodě, která je těžká) nenecháme člověka samotného, že mu pomůžeme, ukážeme mu, jak začít. Často totiž maloval naposled na základní škole.

Říkáte, že lidé nemusí umět malovat, proč je to tedy učíte?

Člověk nemusí umět malovat, a přesto může do Artekruhu odvážně (i neodvážně) vstoupit. Chceme ho naučit vystavět obrázek, nikoli z důvodů léčení nebo posunu ve výtvarném projevu, ale proto, aby dostal do rukou nástroj, pomocí kterého zkonstruuje obraz reality, a to tak, aby byl čitelný, srozumitelný. Prostřednictvím obrázku poskytujeme autorovi "specificky mateřský postoj“ a "specificky otcovský postoj“,[2] tedy nenárokující prosté přijetí a upřímný zájem o výsledek jeho činnosti na jedné straně a instrumentální vedení a nárok na vytváření obrazu jako srozumitelného fenoménu na straně druhé. Autor získá také "zážitek sebe jako součásti vrstevnické skupiny“.[3] A zároveň, aby se v člověku odvážlivci něco téměř samo od sebe proměnilo, doporučujeme, aby četl doporučenou literaturu. Co je myšleno „obrazem reality“?

Je to například téma "Moje rodina u stolu“, „Žně“ apod. Prostě něco, co je možné popsat, co je srozumitelné i ostatním, co právě lze hodnotit a člověk se tomu hodnocení vystaví a je přijat. Když někdo žádá o přijetí barevného "fleku", ten „flek“ je samozřejmě také přijat, ale domnívám se, že autor potřebuje, aby byla přijata čitelná skutečnost, aby byla přijata vlastně navzdory tomu, že je čitelná a co zobrazuje. Zažila jsem, že paní nedokázala svůj obrázek otočit lícem nahoru, strašně se bála hodnocení. Právě to přijetí mne v mém díle je velmi dojemná a účinná součást celé práce. A srozumitelnost znamená propojitelnost se světem, komunikaci, touhu dítěte umět mámě nejen ukázat na věc prstem, ale i ji pojmenovat a dočkat se vstřícné reakce. Proč má být obraz čitelným fenoménem? Když namaluju obrázek, jsem uchvácená, že na papíře vznikl celý vesmír, kterému nemusím úplně rozumět, ale vidím ho a vnímám. Dívám se na ten vesmír a obdivuji ho. Tuším, že tenhle obraz, tahle skutečnost je a vždycky byla součástí mého osobního vesmíru, a teď, když se z něj oddělila (zatímco v nezjevené podobě nadále zůstává uvnitř), mohu ji uvidět. Myslím si o obrazu: „Tak tady jsi, takhle jsi vypadal, ještě když jsi nebyl“! Podobně uvažujeme o dítěti, které uvidíme, až když se skutečně narodí, ale víme, že existovalo už nějakou dobu před narozením, jinak by tady teď nemohlo být.

Nemůžu z obrázku spustit oči. Je to můj dárek sobě a něco, co přináším do světa. Když skončil proces tvoření, jeho výsledek tady stále je, nezmizí, jako třeba u přednesené básně nebo předvedeného tance. Můžu se k němu vrátit, ujistit se, že jsem opravdu tohle vytvořila. Když ztrácím víru ve svou kompetenci udělat něco, jednat nějak, mohu se obrátit k obrázku jako důkazu. Navíc, pokud se podaří vytvořit iluzi prostoru, je v obrázku něco, co nejde popsat v úplnosti, a sice vztahy mezi zobrazenými objekty. O nich si můžete něco myslet, ale jak je to tam v tom prostoru doopravdy, to nevíte. Jste mimo obraz, venku.

To, že je obrázek čitelný, autora jeho prostřednictvím zapojuje do světa, který on chce a potřebuje mít také čitelný, srozumitelný. Navíc si tak o obrázku (o sobě) může s někým promluvit. Zeptá se ho: „Vidíš mne (skrze obraz)?“a může dostat odpověď: „Vidím .“

Takže obrázek je důkazem toho, že jeho autor je schopen jednat a své jednání završit výsledkem. A že dokáže být srozumitelný. Je obrázek užitečný ještě k něčemu?

Člověk každý svůj den vytváří tím, že jej postupně naplňuje velmi konkrétními úkony, nijak jinak než právě tak si nemůže počínat. Zde nacházíme paralelu k malování iluzivního obrazu; obrázek má také začátek, je jím prázdná bílá čtvrtka, na které se ještě nic nestalo a autor svými konkrétními úkony rozhodne, jak bude čtvrtka (den) na svém konci vypadat. Do svého dne se pak snad může pustit se stejnou odvahou jako se pouští do práce na obrazu. Přitom si uvědomuje, že má k dispozici určité výtvarné instrumenty, které se rozhodne využít nebo nevyužít, v žádném ohledu však není obětí nepřejících okolností. Obrázek je výsledkem celé řady konkrétních rozhodnutí a více či méně úspěšných pokusů využít vlastní zdroje. Zároveň je dobré si připomínat, že cesta je cíl.

Jakým způsobem pracujete s hotovým obrázkem? Často se setkávám s očekáváním přátel, co prý na ten či onen obrázek říkám? A co si o něm myslím? Co znamená? Takhle to ale vůbec nefunguje. Většinou si nemyslím nic a co znamená, nevím. K obrázku přistupuju jako ke dveřím, které se při rozhovoru s autorem možná pootevřou a možná ne. Nemluvíme vždy o každém obrázku, je v pořádku nechat výjev existovat a nepokoušet se vpáčit dovnitř. Důležité zprávy však většinou rozeznáme. Příběh na obrázku pak vnímáme nově, tedy jevově, bez mentálního kontextu posbíraného v minulosti. Při uvažování o obrázku bychom se měli včas zastavit, abychom to jemné, co přináší, nezničili přílišnou snahou o pochopení a přivlastnění si. Vyhovuje mi daseinsanalytické pojetí výkladu snu, dá se aplikovat i na obrázek. Všímá si povahy věcí, vztahů mezi nimi, kontextu, nálady, objekty však nevysvětluje jako symboly, nýbrž jim ponechává jejich původní význam. V daseinsanalýze pes je pes a deštník je deštník. Pomocí psychoanalytické práce se symboly můžeme s jistou pravděpodobností rozpoznat témata toho kterého stádia psychosexuálního vývoje. To má určitou terapeutickou hodnotu, nicméně téměř fascinující je využití psychoanalytické obrazové symboliky pro práci s Eriksonovými osmi věky člověka, tedy osmi fázemi psychosociálního vývoje. Pokud například množství autorových obrázků vykazuje znaky fixace v oidipském stádiu, můžeme se domnívat, že autorovým psychosociálním tématem bude schopnost nebo neschopnost mít a realizovat svůj vlastní záměr, odvaha experimentovat a nebo naopak pociťování viny a zahanbení. Pro člověka samotného není úplně snadné toto své nastavení rozpoznat a umět označit. Tady nás může vést obrázek.

Vraťme se k tvořivosti a spontaneitě, kterou arteterapie obvykle podporuje. Nemyslím si, že tím, že člověku řeknete, že existují plány, perspektiva a barevná komplementarita, tedy něco, co si vlastně sám může dohledat kdekoliv na internetu, že ho tím připravíte o spontaneitu. Dokonce si ani nemyslím, že by tím byla znemožněna diagnostická práce. Protože dosaženou úroveň kognitivně-behaviorálního vývoje a případně ani úroveň vývoje psychosexuálního nelze pomocí uplatněné instrukce nijak snadnoobejít. Malování není algebra. Chvíli se poukoušíte reagovat na instrukce, ale pak vás proces pohltí a maluje "to samo". Možná si vzpomenete, že existuje úhlopříčka a tak, když malujete koště nebo větev, trochu nakloníte.

Z vlastní zkušenosti vnímám, že čím blíže trojrozměrné realitě jsem schopná udělat obrázek, tím víc si dovoluji si s ním hrát, dovoluji si opustit barevné i pojmové schéma a vydávám se vstříc svému vlastnímu, časem snad poměrně sebejistému, výtvarnému výrazu. Dovoluji si hrát a zároveň věřit procesu. Také se děje něco, co bych nazvala otevřením komunikačního kanálu mezi tím, co mne přesahuje a nějakou mou částí, která s tou moudrostí umí právě prostřednictvím tvoření komunikovat. V zaujetí nad malováním se totiž patrně mění frekvence elektrických výbojů v mozku a dostáváme se do něčeho, co bychom mohli označit lehkým tranzem, během kterého neztrácíme spojení s realitou, ale zároveň je nám umožněna ona komunikační výměna. Avšak v Artekruzích se neomezujeme jen na perspektivní zobrazování. Některá setkání jsou svým charakterem odlišná. Provozujeme messpainting, aktivní imaginaci, malování s hudbou, s pohybem, oblíbený je abreakční akční akvarel, práce s uhlovou rezervou.

Proč Artekruh není terapie?

Vzhledem ke své povaze a práci založené na mezilidském vztahu mají Artekruhy v obvyklém smyslu psychoterapeutický a psychohygienický potenciál, nicméně samy o sobě nemají psychoterapeutickou ambici. Artekruh nechce odvážlivce opravovat a opraveného jej vracet do zažitého účelného stereotypu. Připouštíme, že nevíme, kudy vede další cesta každého jednoho z nás. Rádi bychom se učili být sami sebou a neztratit přitom druhé, být autenticky s druhými a neztratit sebe, což je heslo, které opisujeme od daseinsanalýzy. A někdy chce člověk jenom tvořivě a smysluplně strávit svůj čas.

Můžeme si ještě jednou shrnout způsob práce v Artekruhu? Artekruh je místo, kde se spolu setkává deset odvážlivců. Přinášejí si své vlastní pomůcky, většinou má každý v ateliéru své stabilní pracovní místo, jen někdy záměrně místo a s ním úhel pohledu měníme. Povídáme si, malujeme, znovu si povídáme, sdílíme inspirativní zážitky, někdy zbyde čas na krátkou meditaci nebo improvizační cvičení. Dohodneme-li se tak, odnášíme si práci na domů, tedy do příště namalujeme obrázek doma. Domácí úkol je výhodný, člověk tak totiž zůstává s kruhem ve spojení až do dalšího setkání.

  • V Artekruhu pracujeme se sociálním rozměrem skupiny (vnímáme obecnou existenciální potřebnost člověka).

  • Zacházíme s autorovou frustrací nad prázdným prostorem (zde se nabízí paralela ke skutečnému rozhodovacímu procesu).

  • Důležitou složkou práce je zvyšování autorovi kompetence konstruovat iluzivní realitu (paralela se schopností vědomě utvářet vlastní časoprostor).

  • Pracujeme s fenomenologickou interpretací jevů a tvarů (fenoménů a gestaltů) vytvořených prostřednictvím iluzivního zobrazení reality.

  • Pravidelné setkávání v bezpečném prostředí poskytuje odvážlivcům možnost napojení na „pevnou vztahovou základnu“(viz Teorie attachmentu).

  • Pracujeme s poskytnutím „specificky mateřského“ a „specificky otcovského“ postoje.

  • V Artekruhu čteme a přečtené reflektujeme.

  • Zaměstnáváme se sebevýchovou ke kultuře bytí.

  • Artekruh je bezpečné místo, je zachována důvěrnost a mlčenlivost.

  • Po dobu docházení do Artekruhu se nedoporučuje navazování přátelských vztahů mezi odvážlivci navzájem.

Hodně jsme toho řekli, avšak nejdůležitější je, že v Artekruhu se zase hned příště setkají lidé s lidmi, a že bude co malovat a o čem mluvit.



[1] ROESELOVÁ, v. Didaktika výtvarné výchovy nejen pro ZŠ V. Praha: Univerzita Karlova,2003 resp. HOSMAN, Z. Didaktický skicář: výtvarné činnosti ve výtvarné výchově České Budějovice: Jihočeská univerzita 2007

[2] ASPER, K. Opuštěnost a sebeodcizení - Vyd. 1. Praha: Portál, 2009

[3] KOHUT, H. Obnova self - Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1991

Otázky i odpovědi: Vladislava Marková

Celý článek nebo jeho části je možné volně reprodukovat, je-li uveden zdroj. www.artekruhy.com

0 zobrazení

Vladislava Marková

©2016-2020

vladka.markova@gmail.com

www.artekruhy.cz

tel. 606 242 630

IČ 482 35 601

Provozovna: U Tří lvů 294/4, České Budějovice

Artekruhy®

Artedialogy®

ochranné známky vydal ÚPV

pod č. 362242 a č. 363849