V minulém článku jsme se zabývali představami, tím, jak je podpořit a připravit pro obrázek. Dnes si povíme o dalších úrovních arteterapeutického procesu, o samotném malování a o rozhovoru nad obrázkem.
Nevím, jak to máte s malováním vy a tak napíšu o sobě
Už po prvních tazích štětcem se ukazuje, že to nepůjde tak snadno. Malovat neumím a tak ze své vize budu muset hodně slevit.
Zanechávám po sobě stopu v tom dokonale prázdném a čistém papírovém prostoru. Je barevná, tvrdá a neživá a vypadá jinak, než jsem zamýšlela. Pokračuju dál, překvapená, s jakou lehkostí (a definitivností) vyjadřuju na čtvrtce svou vůli a zároveň mírně rozčarovaná, že výsledek se tolik liší od záměru. Pokračuju a obarvenou vodou stavím dějiště.
Zaujetí pro práci mě odpojuje od kritického hodnocení, voda vytváří na čtvrtce náhodné skrvrny, z nichž některé se snažím odstranit, jiné akceptuju a integruju do obrazu. Své si navíc žádají i pravidla obrazové kompozice. Používám výtvarné instrumenty, které znám (úhlopříčka, překrývání objektů, doplňkové barvy). Jsem ve flow, ponořená v proudu, zanechávám po sobě na papíru jednoznačnou zprávu.
Malování je jóga. Maluju všímavě, pozorně a uvolněně. Svou vůlí tvořím dílo a zároveň se podvoluji procesu.
Držíme se představy a zároveň se jí vzdáváme
Chci tím říct, že mít představu je důležité, ale bylo by pošetilé držet se jí za každou cenu. Je výtvarně nedostižná. Takže pro malování si z ní ponecháme jen její základní prvky. A někdy ji dokonce celou odstrčíme a jen se díváme, co nám vzniká pod rukama.
Povodeň jsme ten den malovali všichni. Milena, autorka obrázku, svou představu našla velmi rychle: několik mužů ze sousedství se snaží ochránit své domy před vodou, která se pomalu, ale neodvratně rozlévá ulicí. Muže spojuje společné úsilí. Oni ví, že provizorní val z pytlů s pískem, které ve chvatu pokládají těsně jeden vedle druhého, bude jen chatrnou obranou jejich domovů a že spíš budou potřebovat, aby jim přálo štěstí a voda se sama zastavila. Přesto nenechávají ruce složené v klíně, nehledí na námahu a nepohodlí a pokračují v práci, jejich pohyby jsou úsporné a účelné. Nemluví se, jen občas zazní pár slov.
Milena si připravila barvy a dala se do práce. Na obrázku se objevily dvě velké postavy, příliš velké na to, aby se tam vešly další, které si, podle své představy, přála namalovat. Navíc postava vepředu klečí a dívá se do země, to Mileně nebylo příjemné, sama nevěděla proč. Rozhodla se, že obrázek nedokončí. Že se pokusí začít znovu.
Vzala si menší papír. Tentokrát začala hradbou z pytlů, pak přidala postavy. Obvykle se na menší čtvrtku nedokáže vejít, ale tentokrát jí těsnější prostor vyhovoval, postavy na obrázku si byli nějak blíž. Pytle nevypadaly úplně jako pytle, ale neřešila to. Malovala spěšně, jako by nebyl čas, voda stoupá. Ještě domy, ještě horizont a stromy. Obrázek dokončila, byla spokojená. Přesto cítila, že scéně na obrázku chybí energie, není z ní cítit naléhavost, vlastně to celé vypadalo spíš jako výlov jezírka a pytlování kaprů.
Pohledem zavadila o první obrázek. Nedokončí ho, ale užije si, že ho nepotřebuje, že si s ním může dělat, co chce. Přidala barvu na, až do teď, bledé postavy. Podivovala se, proč jsou tak velké a neohrabané, hlavně ta jedna. Pořád jí vadilo, že se dívá do země, ale řekla si, že na tom nezáleží, obrázek pak stejně zahodí. Moc se s ním nezabývala, měla pocit, že je jalový. Bylo jí jedno, že ho zkazí a tak se nebála namalovat déšť. Krátké ostré rovnoběžné čáry. A ještě víc. Skoro štětcem začmárala celou pravou stranu.
Pomohlo to! Začala mít obrázek ráda, protože teď byl o něčem.
Podívala se na už prve dokončený obrázek, na ten s více postavami. Najednou byl mdlý. A tak ztmavila oblohu a přidala déšť, zase ty ostré rovné čáry. Opatrně, tenhle obrázek by zkazila nerada. Začalo se jí líbit, že může zacházet se Sílou živlu a tak ztmavila pravý dolní roh a přidala ještě víc deště. Ano, konečně se jí dařilo vyjádřit, že když je povodeň, jde tady o všechno. Užívala si to a nechtělo se jí přestat a tak ještě nabrala černomodrou a cákla do obrazu.
Po dvou hodinách práce na zemi ležely dva obrázky, oba o něčem. Milena se na ně nemohla vynadívat.
Každý máme svůj způsob
Každý z nás přistupuje k prázdné čtvrtce svým vlastním způsobem, používá svůj osobitý rukopis; lišíme se už v obyčejném nanášení barvy štětcem na papír, ve vybarvování. Někdo dělá strohá bezmyšlenkovitá gesta, někdo plochu vybarvuje strukturovaně po částech, někdo neuspořádaně chaoticky, někdo maluje, jako když máslem maže, čeká na vodu a zároveň ji směruje a vede, jiný jako by plnil povinnost.
Ten způsob se vyvíjí, protože pracujeme s vodou a ona nás nenechá stát na jednom místě. Jestli máte dojem, že vám malování nejde, zkuste změnit způsob, jakým k práci přistupujete. Nejde o výsledek, jde spíš o proces. O to, že pracujete s barvami a že když dáte k sobě jednu a druhou barvu, je na obrázku mnohem víc, než jen dvě barvy, namalovali jste akord. Uvědomujte a užívejte si svou schopnost zacházet s nekonečným potenciálem bílé čtvrtky. Jen vy rozhodujete, co se s ní teď stane a co z ní pak bude. Vaše představy se na ní zhmotňují bezodkladně. Schopnost zacházet s představami může mít dalekosáhlé účinky. Protože skutečné může být jen to, co si umíte představit.
Víc než tisíc slov je jeden obrázek
Podělit se o svůj obrázek s ostatními není úplně snadné. Většinou tušíme, že jakmile artefakt položíme před ostatní, řekneme o sobě možná víc, než bychom si přáli. Obáváme se, že nebudeme správně pochopeni, tedy tak, jak si pochopeni být přejeme. Působení obrazu na ostatní nemůžeme nijak ovlivnit, s obrazem nemůžeme manipulovat tak, jako se slovy. Co když nebudeme vyhovovat?
Člověk je přizpůsobený svému společenství, sám na sebe pohlíží skrze jeho potřeby a úmluvy. Některé své vlastnosti považuje za dobré, jiné za horší, sám sobě měří obecně přijatelným metrem. Má obroušené hrany, dobře funguje a přitom aspoň občas zatouží po své vlastní ryzosti.
Obrázkem nabízíme sebe ostatním lidem v kruhu na nerozumové úrovni. V této komunikaci se nepoužívají slova (dohodnuté pojmy) a naše rozumová část jí může jenom pokorně přihlížet. Představuju si, že je to trochu, jako když se očuchávají psi. Během chvilky mají jasno, poznali se, skutečně a úplně. To tušení úplného poznání a tím také úplného přijetí je právě to, co s obrázkem dostáváme. Je to velký důvod k oslavě, protože ti lidé okolo mě teď možná VÍ, kdo jsem doopravdy a přesto se neodvrátili, dokonce zůstávají a mluví se mnou. Přijetí mne v mém díle znamená velmi, velmi mnoho.
Rozhovor o obrázku je obvykle to, co nás nejvíc zajímá
Do třetí úrovně arteterapeutické práce patří rozhovor o obrázku. Klíč k jeho pochopení je vždy individuální a má ho v rukou autor. Za úspěch považujeme, když si autor na základě obrázku dokáže položit otázky, které by si bez něj položit nedokázal. Někdy autor uvádí, že se prostřednictvím obrázku na symbolické úrovni podařilo vyřešit téma, které dosud řešení odolávalo nebo o kterém sám ani nevěděl. Energie jakoby se rozproudila.
Buďme trpěliví. Ne všechny obrázky přinášejí důležité sdělení, často jsou spíš opatrnými průzkumníky terénu.
Vraťme se k Mileninu obrázku
Povídaly jsme si, Milena už sama věděla. Ta postava je hodně velká, protože to, co přináší voda je hodně velké. Je to tak velké, že to postavě podlomilo kolena, klečí a bojí se zvednout oči, raději se dívá do země. Dosud žila příjemně a srozumitelně, na okolnosti svého života měla vliv a uměla s nimi nakládat. Teď přichází doba, kdy ochranný val přestane fungovat a ona se bude muset podvolit nárokům a událostem pozdní dospělosti. Ví, že nezbyde, než je přijmout. Také v pracovní oblasti ji čekají velké výzvy, připadá si vůči nim malá (byla by ráda větší) a neohrabaná.
První obrázek je o Milenině osobním životě, ten druhý je o celospo-lečenských změnách. Milena řekla, že si uvědomuje, že svět, tak jak ho známe, končí. Velká voda velkou silou přináší změny, proti kterým bychom rádi postavili hráz, ale nebude to možné. Při malování se zdráhala pustit živel do obrázku, ale pak, když se odvážila, nechtěla přestat. Svým způsobem se s ním vyrovnávala.