Etuda je společné rychlé malování. Každý máme před sebou čtvrtku, připraveni na startu (rozložené barvy, namočený štětec) čekáme na zadání. Pro všechny je stejné. V etudách rozvíjíme dvě základní, pro život nezbytné kompetence. Moc tvořit a moc ničit.
Téma zaznělo, jde se na to. Maluju rychle a celou plochou štětce, na opatrné šmrdlání není čas, protože za chvilku mi zleva přijde jiný obrázek. Tenhle předám sousedovi vpravo. Mám jenom několik minut. Je to jako vlítnout do tobogánu, cesta vede skrz a sviští to. Tu a tam do pilného ticha zazní jemné zaúpění a nebo smích. Všichni myslíme na jedno: Co s tím? Vymyslet to nejde a tak, nejlíp jak umím, prostě jen navazuju na to, co ke mně přišlo. Když čtvrtka, se kterou jsem začínala, oběhne celé kolečko a je zase přede mnou, málem ji nepoznám. Tohle jsem malovala já, tohle přibylo, tohle je docela dobrý, ale tohle určitě nechci. Znovu si říkám pane bože, co s tím? Na domalování máme teď už víc času, ale vůbec ne dost. A tak ani teď nemyslím a maluju.
Etudy jsou frustrující (a ve výsledku léčivé) tím, že nejdou kontrolovat. Procvičujeme při nich svou schopnost mít odvahu věci posunout, přispět a zároveň nejít na sílu, nevyčerpat se, vidět celek, nenutit se dávat význam tam, kde je potřeba se spíš spolehnout. Učíme se v tom fofru vnímat kompozici a barevnost obrázku a když je potřeba, klidně porušit racionální koncept. Prosadit se, i když se zdá, že už není jak.
Při dokončování, když se k nám vrátí obrázek, se kterým jsme začínali, chceme rozvinout, co nám vyhovuje a najít řešení pro to, co je nepřijatelné: vodovkami zrušit a předělat, co vypadá, že ani předělat nejde. Etudy z psychiky i těla odčerpávají neurotický náboj, uvolňují potlačenou agresivitu a odstraňují rigiditu. Kdyby v arteterapii nic jiného nebylo, etudy by stačily.
Na konci rozložíme hotové obrázky na podlahu a povídáme si. Zajímá nás, jak se komu dařilo, jestli jsme v obrázcích spíš pečovali o druhé, nebo se i uměli prosadit a jak jsme se dokázali vymezit. Ukazuje se, co nám kdo zamaloval a co jsme komu zamalovali. Povídáme si o tom, co se v obrázku děje a jestli to s námi nějak souvisí.
Naše etudy
Malování tentokrát začalo tak, že jsme v časopisech měli najít "něco zajímavého". Nalepili jsme to na čtvrtku a čekali na zadání. Hejbni s tím, hned s tím hejbni! bylo téma naší společné etudy.
Po dokončení: Hejbni s tím, hned s tím hejbni! Obrázek se oproti původnímu docela proměnil (viz níže).
Hejbni s tím, hned s tím hejbni! Čtvrtka oběhla kolečko a čeká na dokončení. Obluda zůstane, dvě dospělé figury bude potřeba dodělat, tu vlevo zvětšit. Koule na noze, blesk, oheň, dítě a hodiny musí pryč. Co se stane se šunkou a dvěma jitrnicemi, se uvidí.
Někdy se posouvají nejen čtvrtky, ale i téma. Začínali jsme se zadáním Jaro je tu, všichni malovali sněženky a tulipány, čtvrtky se několikrát přesunuly. Pak ale přišla aktualizace zadání na Jaroslav je tu a kytky rázem přestaly být potřeba. Když obrázky oběhly celé kolečko a už to vypadalo, že budeme jenom dolaďovat, co se vrátilo, téma se znovu proměnilo: Jaroslav je tu, je poledne a on má hlad. A máme na to dvacet minut. Co teď s tím? :-)
Po dokončení: Jaro je tu. Jaroslav je tu. Jaroslav je tu, je poledne a on má hlad. Obrázek je teď docela jiný.
Jaro je tu. Jaroslav je tu. Jaroslav je tu, je poledne a on má hlad. Obrázek se vrátil na start a bude potřeba ho dokončit. Obě postavy se úplně promění, zmizí deštníky, obrázek dostane pozadí.
Po dokončení: Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ryba zmizela, místo ní je tady Karkulka.
Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Před dokončením.
Po dokončení: S čím se roztrh pytel. Původní obrázek je navždy ztracen, protože jsme jej zapomněli vyfotit.