Každá rodina je živý organismus a má tedy přirozeně (přírodou) danou strukturu, fyziologii a dynamiku. Ačkoli bychom mnohdy své vztahy rádi uspořádali podle své vůle a svého pohodlí, biologickou strukturu a vývojové nároky rodiny neusmlouváme. Pokud to zkoušíme, pokud své vztahy ohýbáme příliš daleko za hranici přirozených vazeb a fyziologických vývojových procesů, tělo rodiny se prostřednictvím svých členů může ohlásit symptomem. Připomene se nám na úrovni tělesné, duševní nebo vztahové.
Martina Apoštola znám od dob svých studií. Za posledních dvacet let jsem ho potkala asi třikrát, vždycky jsme na sebe narazili náhodou, naposledy koncem léta. Šel po chodníku, vysoký, štíhlý a opálený, lehce prošedivělý, s aktovkou v ruce zřejmě mířil na nějaké obchodní jednání. Prohodili jsme pár slov, řekla jsem mu, že je vidět, že se mu dobře daří. Nerozpovídal se, jen se přívětivě usmál.
Letos po Vánocích mi zavolal. Zase jsme si vyměnili několik zdvořilých vět a málem bychom hovor ukončili, kdybych se nezeptala, jestli něco nepotřebuje. Sešli jsme se nad čajem v mojí pracovně. Apoštol Martin přišel o všechny své peníze, už devět měsíců nemá domov, prvních pět spal na koberci pod bankomatem. S pozdním podzimem přišlo chladné počasí a tak přespává v azylovém domě, každá noc ho stojí padesát korun a ty on teď nemá. Vlastně má jenom to, co má na sobě, protože musel opustit byt, ve kterém žil celý život. Nechal tam svou postel, svoje oblečení, vzal si jen pár fotek.
Dáš všechno, co máš, řekly sudičky
Ještě minulý rok měl na svých účtech peníze, za které by si býval mohl koupit středně velký dům na pěkném místě. Chtěl prý víc a tak se pustil do spekulace, zaručil se jakési stavební firmě za úvěr. Byl jsem hlupák, řekl. Nezdá se mi to a tak se ptám na jeho příběh.
Matka pracovala jako archivářka, otec byl respektovaným a váženým lékařem, primářem na neurologickém oddělení velké nemocnice. Apoštol vystudoval gymnázium, pak šel na medicínu. Ve třetím ročníku však studium ukončil a přihlásil se na ČVUT. Odtud odešel po dvou semestrech a po přijímacích zkouškách nastoupil na Vysokou školu pedagogickou. Školu nedokončil, přesto pak několik let pracoval jako učitel na základní škole, práce se mu líbila. Později pracoval jako geodet v terénu a ještě později jako realitní makléř. V novém zaměstnání se pokaždé rychle zorientoval, práci se naučil a byl v ní úspěšný. Nikdy nebyl ženatý, nemá děti ani sourozence. Je sám.
Se svými laskavými rodiči bydlel až do jejich smrti v jednom bytě. Matka zemřela v osmdesáti dvou letech, otec se dožil devadesáti šesti, zemřel před dvěma lety. Apoštol o něj v nemoci pečoval, je rád, že o tatínka bylo dobře postaráno. Když otec zemřel, uvažoval, že se přestěhuje, ale svůj plán neuskutečnil.
Sociální dávky si Apoštol nevyřídil, není to prý řešení, musí začít vydělávat, aby mohl splatit své dluhy. Je ochoten dělat cokoli, i jakoukoliv manuální práci, problém ale je, že má obstavené účty a tak by musel pracovat načerno. Zatím žádnou takovou práci nesehnal. Azylovou ubytovnu musí vždy opustit v šest hodin ráno, do osmi chodí po městě a čeká, než otevřou obchodní dům. Tam ho nechají čtyři hodiny, pak ho ostraha vykáže. Na ubytovnu smí přijít až večer, musí se však dostavit už v pět hodin, aby na něj zbyla postel. Měl dva notebooky, jeden prodal za patnáct set korun, druhý za dvě stě. Potřeboval by internet, aby si mohl sehnat práci. Co pro nápravu situace udělal za tu dobu, co je na ulici, ptám se. Vlastně zatím nic, odpoví překvapeně. Ještě, že mu slouží zdraví, říkám povzbudivě, ale Apoštol posmutní. Před rokem a půl, to ještě bydlel ve svém bytě, se ráno probudil a zjistil, že není schopen chůze, protože selhává jeho schopnost udržovat rovnováhu. Nemohl se ani postavit. Zavolal si rychlou záchrannou službu a domluvil se s nimi, že jestli se nedokáže doplazit ke dveřím, mají vyrazit dveře. V nemocnici dostal infúzi, která ho vrátila zpátky na nohy. Vyšetření mozku nic zásadního neukázalo. Epizoda se ztrátou rovnováhy se mu přihodila ještě o půl roku později, bylo to na veřejnosti. Kymácel se, držel se sloupu veřejného osvětlení a prosil kolemjdoucí, aby mu zavolali sanitku. V nemocnici se jeho stav zlepšil, infúze nebyla tentokrát potřeba.
Připadá mi, že se svým “jiným” stavem je docela srozuměn; jakoby sám před sebe předkládal výzvu a zároveň ji přijímal. Jakoby ho něco táhlo sem na tohle místo dole. Jakoby tu ohledával něco původního. Nic takového si však Apoštol neuvědomuje. Navzdory tíži své situace je celkem optimistický. Věří, že své dluhy splatí a ani já o tom nepochybuji. Domluvili jsme se, že si uspořádá úřední věci. Obrátí se na bývalou kolegyni a požádá ji o dočasnou práci. Zařídí si členství ve veřejné knihovně, kde je internet. Podivil se, že ho to samotného nenapadlo.
Znovu jsme se sešli o dva měsíce později. Naznačila jsem mu, že tahle náročná životní kapitola se mu nejspíš nestala sama od sebe, že ji dost možná píše sám. Že se domnívám, že to začalo smrtí jeho rodičů, jeho tatínka. Že rodina je sociální tělo, ze kterého se člověk rodí ven do světa a že se to jemu, Apoštolovi, za šedesát dva let možná ještě nepodařilo. Že smrtí svých rodičů pravděpodobně přišel o svou sociální dělohu (viz poznámka) a teď se protlouká. Ne, odpověděl, to on si nemyslí a stejně je to jedno. Otevřel složku s pečlivě rukou sepsanými dlužnými položkami. Hlavní prý je, aby teď začal vydělávat peníze a splatil své dluhy.
Kořeny vyrůstají ze dna
Řekl, a oči mu zajiskřily, že mi poví tajemství. Budu jediná, kdo ho bude vědět; za celý život ho nikomu neřekl, nikdy. Trochu jsem se zdráhala, nepotřebuju znát jeho tajemství, na tajemství je vždycky dost času. Chvíli mlčel a pak jen tak, nad kuřecí polévkou řekl, že jeho rodiče nebyli jeho rodiče. Že byl adoptovaný, asi ve třech nebo čtyřech letech.
Ach tak, no to je nepříjemné. Na druhou stranu to není nic hrozného, pomyslela jsem si a vyjádřila mu svou podporu. Na nepatrný okamžik jsem pocítila lehkou nevoli z toho, že on není ten, za koho jsem ho považovala. Jakoby snad jeho kořeny pro mě měly nějaký význam, podivila jsem se sama sobě. Naštěstí podle toho, co Apoštol říká, jeho adoptivní rodiče mu byli vynikající rodinou, jako dítě nepochybně dostal vše, co pro svůj fyzický i psychický vývoj potřeboval.
Ukázalo se však, že věc je složitější. Apoštol se pravdu o svém původu dozvěděl náhodou. Bylo mu tehdy 25 let. Jeho otec si neuvědomil, co vlastně prozrazuje, když se jen tak mezi řečí zmínil, že jeho manželka, Apoštolova matka, podstoupila ve svých 32 letech gynekologickou operaci, při které přišla o reprodukční orgány. Apoštol se však narodil až potom, o několik let později! Došlo mu, že tedy musí být adoptovaný. Ještě pořád mohlo jít o nedorozumění, ale najednou začaly drobné nesrovnalosti v rodném listě i dávná poznámka spolužáka ve druhé třídě dávat smysl. Nedávno se prořekl i obvodní lékař, když mu sdělil, že s dědičností chorob po rodičích se prý přece Apoštol nemusí zabývat. Museli prý to vědět všichni, jen Apoštol Martin to nevěděl.
Když přijde čas přestat věřit na Ježíška
Dovolím si malé odbočení. Když bylo našemu nejmladšímu dítěti asi devět let, byl už poslední z rodiny, a možná i z blízkého vesmíru, kdo ještě věří na Ježíška. Vysílal signály, že už je čas. Dokonce našel zabalené dárky, ale my, jeho rodina, jsme “neměli to srdce,” a tak jsme přišli s jakýmsi důmyslným vysvětlením a dál jsme ho udržovali v nevědomosti. Pro jeho dobro a nebo pro dobro své? Možná jsme ještě chvíli chtěli pozdržet nevyhnutelnost dospívání posledního dítěte. Uviděla jsem, jak mu přes obličej přelétl zoufalý stín, ucítila jsem jeho nesmírnou tíseň a na místě to vyklopila. Víš, Ježíšek neexistuje. Ulevilo se nám všem, bylo cítit, jak spadlo těžké závaží. Smí patřit k těm, kdo ví. Jako když zapadne mince do automatu, tak jednoduché to nakonec bylo. Všichni jsme si oddechli, byli jsme teď už zase spolu.
Jenže Apoštola k těm, kdo ví a kdo jsou spolu, nepřibrali. Stal se z něj dvojitý agent, který předstírá, že neví, že ví. Proč rodičům neřekl, že už ví, že se u nich nenarodil, ale že to nevadí, protože je stejně jejich? Proč se neosvobodil? Nějakou dobu prý o tom tehdy uvažoval, ale nakonec se rozhodl respektovat jejich rozhodnutí. Přece kdyby mu chtěli říct pravdu, tak by mu ji jistě řekli. A tak, představ si, oni umřeli a nedozvěděli se, že jsem to věděl, řekl smířeně a zároveň nevěřícně Apoštol.
Dojalo mě tolik lži ve jménu lásky. Představuju si, jak se otec nemohl rozhodnout, co je správně, jak čekal do posledního dechu, do svých 96 let, než už opravdu musel odejít. Sám před sebou syn chránil a uchránil tajemství svých rodičů. Neřekl jim, že ví, že není jejich syn, jejich jediné dítě. A tak jim ani nemohl říct, že je to tak v pořádku, že to nevadí, protože je stejně miluje a je jim vděčný, že si ho vybrali. Nestihl jim to říct a teď se za to trestá? Musí se všeho vzdát, aby všechno získal? Ztrácí rovnováhu, protože bez kořenů stát nedokáže? Podniká svým žitím bez domova exkurzi do prostředí svých biologických rodičů? Nebo v realitě manifestuje, že ve skutečnosti byl bez domova vždycky? Komu ve skutečnosti splácí svůj dluh a za co musí zaplatit?
Začínáme spolu malovat. Zkusíme probudit a zpracovat Apoštolovy fantazie o jeho biologických rodičích a prarodičích. Pokusíme se, aby až do morku kostí pochopil, že i když je nezná, přesto určitě a nade vši pochybnost má své kořeny, musí je mít. Bez kořenů se ještě nikdy nikdo nenarodil, vždycky jenom z jedné určité mámy a z jednoho určitého táty. Zkusíme prozatím těm bílým místům dát formu a obsah aspoň na papírové čtvrtce.
Rodina je živý organismus
Bio-psycho-sociální zdraví člověka je ovlivněné, ne-li přímo definované, jeho rodinnými poměry. Nepřirozená nebo nepřehledná anatomie rodiny způsobuje, že vývojové síly uvnitř rodiny nepůsobí v souladu s nároky jednotlivých vývojových období a rodina tak není schopna v plném rozsahu plnit svou ochrannou a vývojovou funkci. Taková rodina bohužel často nedokáže podpořit dítě, aby zdárně dokončilo separaci, tj. aby bylo z nitra rodiny sociálně “porozeno” ven do světa. Důsledkem vývojově nevýhodného uspořádání rodiny jsou obtíže na tělesné, duševní i vztahové úrovni, tedy nejrůznější alergie, chronické bolesti, poruchy příjmu potravy, závislosti, úzkostné poruchy, poruchy chování, agresivita a jiné. Tato bio-psycho-sociální okolnost se netýká jen dětí, ale také dospělých členů rodiny, mámy, táty, prarodičů. Pacientem nikdy není jeden člověk, ale vždy a bez vyjímky je to celá rodina.
Pokud v rodině nejsou vztahy uspořádány přirozeně, při hledání náhradního řešení je vždy dobré přihlédnout k přirozeným skutečnostem: (1) Dítě má jedinou biologickou matku a jediného biologického otce. (2) Dítě se vždy rodí zevnitř ven. (3)Vztahy jsou buď vrozené nebo jsou získané. Rodinná terapie pomůže zpřehlednit vztahy tak, aby bylo jasné, kdo ke komu v rodině patří, kdo je k dispozici pro nezbytné vývojové úkoly a kde jsou hranice rodiny. Zdálo by se, že něco takového je jasně danou, v rodině shodně vnímanou samozřejmostí. Avšak práce s živými rodinami nám ukazuje, že každý člen může vnímat hranice rodinného systému a své místo uvnitř něj odlišně. Anatomie rodiny je první věc, ve které je potřeba mít jasno. Až pak se můžeme zabývat uspořádáním vztahů.
Pozn. O rodinné terapii se můžete více dočíst v knize V. Chvály, L. Trapkové Rodinná terapie psychosomatických chorob, vyšlo v Portálu v roce 2004 a 2017. O rodinných tajemstvích se více dočtete v knize Johna Bradshawa Rodinná Tajemství, vydalo nakl. Pragma v roce 2005.