Před časem jsem na facebooku narazila na krátký text Míši Sedláčkové Pro muže a jejich ženy (z cyklu Hřeším životem). Pod příspěvkem se rozvinula zajímavá diskuse, kdy na základě vlastních vztahových zkušeností její účastníci, z nichž aspoň třetina pracuje s nějakým druhem terapie, vzali text jako hotovou věc a šlo hlavně o to, co tedy s tím. Vyhlídky se nejevily nijak radostně, muže a ženu čeká namáhavá práce – pomohlo by zazdrojování, pod kterým si každý představí, co mu fantazie dovolí, delší procházky a častější chození do kina to ale nejsou.
Text jsem si uložila na později s představou, že ho v pokročilých skupinách zkusíme prozkoumat. Píšu tedy hlavně pro účastníky artekruhů, kteří dobře ví, jak komplexní, výživné a cenné jsou koláže, píšu pro své klienty, kteří ke mně chodí na terapii a kteří už taky ví, a pak moc ráda píšu i pro všechny ostatní, kteří budou mít chuť se textem prokousat.
Bude to o obrázku Mileny Lesné. Nazvala ho Albíni nesmí na slunce a já až teď při psaní sama objevuji jeho sdělení. Obrázky najdete v galerii uprostřed textu (jdou rozkliknout).
Na začátku byl neurčitý pocit studu. Obvykle se letmé tělesné vjemy rychle rozplynou, ale tentokrát se podařilo tohle jemné místo zachytit prostřednictvím metafory ze slepičího kurníku, a pak k ní i najít její zosobněné vyjádření - neduživou Albínku. Pohled na ni byl tak svízelný a skličující, že se Milena rozhodla sotva začatou koláž odložit. Trvalo bezmála šest měsíců, než se k ní mohla vrátit, než se ukázalo, že musí přidat ochránce. Chlapec a čarodějnice z Míšina textu se do obrázku dostali jako překvapení až nakonec, až když už bylo všechno ostatní hotovo. Vešli se pak už jen na jedno místo – do prvního plánu, přesně tam, kam patří. Tudy teď vejdeme.
Nejsem tvoje matka, ale možná budu jako moje matka.
Nejsi můj otec, ale možná ho v tobě hledám.
Chci zabít tvého chlapce, protože mi brání spojit se s tvým mužem.
S mým mužem.
A ty přede mnou utíkáš.
Bojíš se rozsudku smrti v mých očích.
Bojíš se čarodějnice, kterou ve mně probouzíš.
Nechci, abys přede mnou utíkal.
Nechci být čarodějnice.
Dávám jí okovy, zamykám ji hluboko a zahazuji klíč.
Přijímám tvého chlapce a stávám se svojí matkou. Tvojí matkou.
Moje čarodějnice ve sklepě řinčí okovy a tvůj chlapec se ze všech sil snaží,
abych byla spokojená.
Ale já nejsem. Sním o muži, který najde klíč a osvobodí moji čarodějnici.
O muži, který se nebojí vydat se jí napospas a zároveň říct: „Dost“.
Obracím se proti tobě a viním tě ze všeho, co mi nedal můj otec.
Jak tvůj chlapec slábne, moje čarodějnice sílí.
Už nemáš sílu utíkat a já nemám sílu držet ji v okovech.
Kdo přežije a kdo zemře?
Kdo se zrodí jako Fénix z popela?
Prolog
Jsme láskyplné a láskyhodné bytosti. A přesto v sobě máme místa, která nikdo živý nesmí spatřit. Znechuceně se od nich odvracíme a děláme, že nejsou. Místa, za která se stydíme. Jsou tak nepřijatelná a hrozná, že kdyby se provalilo, že existují, vyhnali by nás za vesnici. Bloudili bychom bez domova a okusovali větvičky. Musíme udělat naprosto všechno, abychom je schovali. I před sebou. Trezor v trezoru v trezoru.
Protože něco tak nechutnýho jako je posraná slepičí prdel nechceš ani zahlídnout, řekla Milena Lesná a nakrčila nos.
To je metafora, pojďme si ji prožít. Představte si venkovský dvorek. Slouží jako slepičí výběh, takže se snažíte do ničeho nešlápnout. A teď se pokuste udržet svůj pohled na zadním konci slepice. Vypelichaná slepičí prdel vás uvede do rozpaků, nevydržíte se dívat. Přitom nic neudělala, je přirozená a nevinná. A dává dárky. Najdeme ten pocit v těle? To znechucení? Stažení? Zkusíme otevřít trezor?
máma je unavená kvůli mě rodiče se hádají kvůli mně máma s tátou jsou spolu jen kvůli mně máme málo peněz kvůli mně táta odešel kvůli mně rozzlobil jsem maminku a ona je teď nemocná kvůli mně snažím se být tišší, abych je nerušil trestají mě, protože to se mnou myslí dobře zasloužím si, že na mě křičí jsou zklamaní, že nejsem kluk měla bych mít víc ráda svou sestru když nejsem šťastná, myslím, že jim to ubližuje jsem pro ně břemeno kdybych byl poslušnější, neměli by tolik starostí měla bych víc pomáhat, abych je tolik nezatěžovala když se něco pokazí, měla bych být hezčí měl bych být lepší kéž bych se mu dokázal vyrovnat myslím, že je to moje vina snažím se být neviditelná spolužáci mě šikanují, já je chápu
Stud je komplexní stav, který způsobuje, že člověk nedostatečně pociťuje své já. Je to natolik paralyzující zkušenost, že se já snaží nebýt, neexistovat. Stud vznikl v dětství z pocitu, že když nás druzí nepřijímají, jsme nepřijatelní. Že když se od nás odvrací, je to naše vina a že když nás nemilují tolik, jak bychom potřebovali, je to proto, že nejsme láskyhodní.
„Náš vztah k rodičům je nejhlubší a nejdůležitější vztah, který utváří naši psychologii a ovlivňuje všechny naše další vztahy v životě.“
— Carl Gustav Jung
O rodičovských komplexech píšu tady.
Albíni nesmí na slunce
Výprava
Kraj vesnice, kraj lesa. Z nebe visí červené korále, je tady had, kostra ptáka a smrtihlav. Kredenc na hrníčky, postel a pyramida. Bílý kameninový džbán.
Na obrázku je dvacet postav, všechny jsou symbolické. Navzájem se vidí jen ty postavy, které jsou ve stejné psychické vrstvě. Bude to o ženské a mužské polovině lidského údělu a půjde o všechno.
První dějství – Dva příběhy
Je obyčejný den, od rána se dějí obyčejné situace, plynou obyčejné věty, je obyčejný klid. Muž a žena jsou v dobrém naladění, každý dělá to své, občas se potkají, promluví, život je příjemný. Pak se ukázalo, že muž na něco zapomněl, žena mu to připomněla a najednou, z čistého jasna, tady proti sobě stojí Chlapec a Čarodějnice, slova lítají a koušou, oba mají svou pravdu a oba už toho mají dost. Co se stalo? Kdo šlápnul na minu a kolik jich zbývá odpálit? Kdo si o čem sní a co nevidí? Jaké dva příběhy se potkaly?
Hedvika a Michal
Na gauči, ta s nohama nahoře ve svetru z ovečky, to je Hedvika. Přála by si mít kluka a tak na něj políčila zralé voňavé mango. Položila ho na stolek vedle jablka, které tam už před tím dal had. Pod stolem je červený střevíc, ona ho jako ztratila, on ji podle něj jako najde a bude svatba.
Michal je příjemný, zodpovědný mladý muž, pracuje u spediční firmy. Zdá se, že ucítil vůni manga, protože má namířeno ke stolečku. Široko daleko nikdo není a přesto tu nejsou sami. Jsou s nimi jejich očekávání a nevědomé fantazie obsazené do vnitřních postav.
Albínka
V jiné psychické vrstvě žije Albínka. Odešla od lidí, protože se jich bála. Neví proč ji neměli rádi, nezeptala se. Volali na ni posleprdko a házeli po ní pukavce. Sbalila si jen pár věcí a šla. Zůstala na kraji lesíka asi půl hodiny od vsi. Prvních pár nocí spala zabalená do šály, ale postupně se zařídila. Měla štěstí a v létě i víc sil, a tak se jí podařilo přitáhnout sem odloženou postel a skříň, které vyspravila, u jedné chalupy ukradla peřinu. Ve vsi se našlo pár dobrodinců, kteří jí jednou za čas natajno na půl cestě nechávají trochu jídla a nějaké oblečení. Před několika lety na tom místě objevila lněné šaty, čistě bílé se vzorem jedné jediné bílé slepice. Ach ano, je přece posraná slepičí prdel. Nosí je. Má ráda bílou barvu a se slepicí v duchu rozmlouvá.
Albínka přivírá oči, zraňují ji cizí pohledy. Zarývají se jí do masa, i když široko daleko nikdo není. Z rány na boku jí teče krev, prosakuje do šatů, přesně tam, kde je rudý hřebínek bílé slepice.
Vlčí muži
Vlčím mužům se tak říká podle jejich kožichů, nesvlékají je ani v létě. Je v nich jejich síla a rozhodnost a v některých i hrubost a buranství. Chodí v tlupě a jsou hluční, naštěstí si většinou hledí svého. Až na jednoho. Ten s tmavýma očima je Achab. Nepřestává zírat na Albínku, kterou zahlédnul mezi stromy a teď ji propichuje pohledem. Ta ještě pevněji sevře oči a rukou stlačí ránu, aby zastavila krvácení. Na Achaba platí jen jeho otec, to se celý zajíkne. Mocný jak faraon, otec stojí stranou a hledí.
Tady Milena nehotový obrázek odložila, nevěděla, jak dál. Trvalo pak celé léto a ještě i kus podzimu, než se k němu mohla vrátit. Mohla pokračovat, až když před Albínku postavila krásnou Jezábel.
Jezábel
Jezábel je semetrika, generál, matka představená a vznešená velekněžka, je tvrdá, dominantní, zlostná, je v právu a její chování je správné, ona je vedoucí provozu, kontrolor kvality a revizor jízdenek. Tak by ji popsal ten, kdo nic nepochopil. Když Jezábel večer svlékne uniformu, zůstanou jen zlaté vlasy a bílá noční košile.
Ve dne chrání Albínku. Je svědomitá a zodpovědná. Pečlivá a poctivá. Dobře pojištěná. A má ráda vodu.
Jezábel a Achab se nevidí, ale mají každý svého jaguára. Jaguáři o sobě ví. Vrčí na sebe, když se potkají.
Nevěsta
Také Nevěsta chrání Albínku. Když schová meč, vypadá nevinně, ale pravda je taková, že nemá slitování. Všichni víme, co jí udělali. Ona ví, jak umí chutnat bílé šaty a nehodlá se podřídit. Udělej falešnej krok a usekne ti hlavu.
Kill the Bill.
Dívám se na obrázek a ptám se Mileny, jestli Nevěsta zabije Albínku? Jen v nejhorším případě, říká Milena po chvíli, jen kdyby se někdo dostal do trezoru v trezoru v trezoru. Kdyby přišel na tu hrůzu, která je v něm zavřená. Nevěsta by zabila Albínku jako poslední možnost, jak ochránit tajemství.
Jak to zatím vypadá?
Hedvika s hlavou v dlaních a nohama překříženýma do zákazu zastavení čeká, než Michal dorazí k mangu.
Je tady s ní Albínka, Jezábel a Nevěsta. Hedvika je nevidí a i kdyby viděla, nestačilo by to, neporadily by si. Ani jedna nikdy nejedla granátové jablko. Červenou znají jen ze slepičího hřebínku.
Michal je na cestě, jen není jisté, jestli dokáže odložit krabice. Neví, že v nich jsou vlčí kožichy mužů jeho rodu a už vůbec neví, že musí porušit přísná pravidla zaměstnavatele, ty krabice otevřít a kožichy vyprášit. Když to neudělá, budou mu značně komplikovat celý život. Jeho ruce budou svázané. Nic nezmůže.
Druhé dějství – Co s tím?
Milena doufala, že se obrázek poskládá do poetického aktu léčení – chtěla by najít způsob, jak s tím celým pohnout. Zkoušela všechno možné, ale nebylo to jen tak. Pro začátek dala doprostřed léčivý podběl a sošku z alabastru. Pole drží babička a dědeček, oba z pohádky. Babička odpouští vodu z hloubky a pronáší léčivá zaříkadla, červenobílý dědeček udržuje spojení s Albínkou.
Je tu někdo od červených?
Milena sem zkusila dát ženu, která chuť granátového jablka zná. Je to archetyp, takže zvolila malovanou postavu z Godwardova obrazu (1908). Venuše je oblečená do červené průsvitné látky, stojí uvolněně, s vějířem v ruce. Její pohled směřuje do mužské části pole. Muži ji zajímají.
Nestačí to. Nesytí to. Navíc se sem nahoru do kopce přihrnula jakási tělocvikářka v červené kombinéze, červený prapor je nejspíš na znamení dalšího dobytého vrcholu. Venuše se na ni ani nepodívá, jen se o její prapor zlehka opře loktem a tím ji trochu odstrčí. Výkony jakéhokoli druhu nejsou tím, co hledáme.
Je tu někdo od láskyplných?
Chtělo by to někoho nebo něco silného a měkkého, pomyslela si Milena. V lidském světě takový symbol nenašla a tak sem dala velkou silnou Medvědici. Taky má kožich, jako vlci, má i velké ostré drápy, ale je vlídná a pečující. Mateřská a milující.
To je ono, pomohlo to. Teď je pole nasycené.
Se zdrojující Medvědicí se rozšířily možnosti a tak přibyla Černá Karkolína. Má krátkou sukýnku, dlouhé nohy a chystá se do druhé půlky lesa. Na cestu dostává Hojnost, Vytrvalost, Sladkost, Odhalené tajemství, Mládě zlatého draka a Mrtvou a Živou vodu. Karkolína je připravená potkat vlka.
Teď už se jen čeká na někoho skutečně dospělého, v transakční analýze by se psal s velkým D. Dospělý má přehled o situaci, umí zvážit okolnosti, vidí všechny figury a pro všechny má pochopení.
Hledá se Dospělý
Milena si myslela, že to bude někdo velkolepý, silný nebo silná, že přijde a všechno tady vyřeší. Hledala dlouho, ale pořád to bylo spíš z hlavy. Každý ten symbolický člověk byl nějak moc, ale ve skutečnosti moc málo. Nakonec se objevila malá nenápadná postava jezdkyně. Je ze světa bílých a přesto se odvážila mezi vlčí muže. Sedí na koni a tak má přehled o celé situaci, o všech psychických vrstvách, o všech symbolických postavách. Nic nedělá, jen se dívá směrem k Albínce a čeká. Až si jí Albínka a s ní i Jezábel a Nevěsta všimnou, uleví se jim. Získají přístup k dospělé životní perspektivě a uvidí, že jejich dětská bezmoc patří minulosti.
Něco málo z teorie
Schéma Rodič-Dospělý-Dítě patří do teorie transakční analýzy (TA). Když muži a ženy vypráví ze zeleného gauče v mé pracovně o svém životě, mívám tohle schéma na mysli. Usnadňuje to mé pochopení jejich situace, osobnosti a vztahů. Vysvětlujeme si, co potřebuje Dítě, jakou roli má Rodič a jak dát slovo Dospělému. Člověku přinese úlevu, když se podaří roztřídit jednotlivé postoje.
Albínka patří do egostavu Dítě (emoce, vztahovost, sexualita, tvořivost), Jezábel a Nevěsta jsou Rodič (převzaté rodičovské strategie), Jezdkyně je Dospělý (reaguje nezávisle na emocionálních vzorcích z dětství).
Jezábel se pokouší doručit své vnitřní rodině bezpečí tak, že se snaží mít věci pod kontrolou, ale to je jen jeden způsob, jak ochránit tajemství. V terapiích se často setkávám s opačnou strategií, s přizpůsobivostí. Člověk splyne s prostředím a uvěří, že nic nepotřebuje.
Arteterapie se výborně hodí také pro práci se systémem vnitřní rodiny (IFS). Je to metoda, která předpokládá, že naše osobnost se skládá z mnoha různých částí a také z našeho Já, které má schopnost léčit naše zranění. Cílem IFS je poznat naše části a pomoci jim fungovat ve větší pohodě a harmonii.
Zatímco Dospělý (TA) se zaměřuje na informace o situaci a na rozhodování, Já (IFS) přináší klid, vyrovnanost a soucit. Dospělý i Já uzdravují ostatní části tím, že je "vidí" a "mluví s nimi".
Jejich spolupráce umožňuje zdravé fungování psychiky.
V IFS je Albínka vyhnancem (anglicky exile) a nositelem břemene, Jezábel a Nevěsta jsou ochránci. Společně se všemi ostatními figurami jsou to části systému vnitřní rodiny. Léčivé Já na obrázku není, myslím, že nejde zobrazit. Já je jádrem psychiky a nemůže své místo ani symbolicky opusit a přilepit samo sebe na koláž. Můžeme si představit, že Já je umístěno v soucitném srdci autora koláže.
Co se mělo stát
Hedvika by bývala potřebovala strávit dobrý čas se svým otcem, aby se mohla ujistit o jeho lásce a obdivu k její rozkvétající ženské kráse, bývala by potřebovala zažít jeho laskavý a pevný způsob existence ve světě. Bývala by potřebovala strávit dobrý čas se svou matkou, zažít její upřímný zájem a laskavou trpělivost a také radost z ženské sexuality.
Michal by býval potřeboval strávit dobrý čas se svou matkou, potřeboval by se nasytit její bezpodmínečné lásky a péče, býval by potřeboval, aby mu vyprávěla o ženském světě a aby se pak mohl se svou mámou vřele a bez výčitek rozloučit a své dětské místo vedle ní navždy opustit. Býval by potřeboval zažít obdiv ke svému otci, mít ho jako vzor, který může dorůst a přerůst. Potřeboval by od něj uznání a požehnání jeho vlastní cestě.
Kdyby se tohle stalo, Albínka by žila ve vesnici a nosila červené korále. Jezábel by neměla uniformu a Nevěsta meč. Karkulka by obraz vlka potkala už jako předškolní holčička ve svém tátovi a byla by pak dobře připravená a zvědavá na všechny další vlky.
Nestalo se a tak muž a žena nevědomě žádají naplnění svých vývojových dluhů jeden od druhého. Hodně se už naučili, ale i tak se sem tam ohlásí frustrovaná Čarodějnice a vyděšený Chlapec. Žena touží po lásce od dobrého otce a je zklamaná, že její muž takový není (ani nemůže a neměl by být), muž touží po lásce od dobré matky a děsí se Čarodějnice, která mu připadá všemocná, stejně jako byla jeho matka. Jeho žena všemocná není a nechce být.
Epilog
Máme hotovo. Roztřídili jsme nevědomé fantazie a přidali zdroje, díky kterým se dá vyrůst: láskyplnou podporu Medvědice, nadhled Dospělého a hravost Venuše. Karkulka se vydává na cestu mezi vlky.
Říkám si, jak to, že jako zdroj stačila Medvědice, jak to, že tady není i Medvěd? Možná je to proto, že Milena zažívá vztah matka-dítě skrze své vlastní mateřství a tak zná tuhle archetypální sílu i z druhé strany, ale naděje na lásku od dobrého nebo aspoň nějakého otce se musí/už může vzdát. A to je to léčivé.
Je také docela dobře možné, že obsah trezoru souvisí s tím, co ženského matka sama neuměla a dceři nepředala. Možná se nějak stalo, že byla víc Tělocvikářka než Venuše. Že nejedla granátová jablka a neukázala své dceři, kde rostou. Možná na ně dokonce měla alergii. Nebo její muž na ně měl alergii a tak je doma neměli. Až teď se vysvětluje proč Milena jedno takové hned na začátku nalepila vedle Hedviky. Ta ho buď schovává nebo o něm neví. Vypadá to, že tady je to otrávené místo a zakopaný poklad.
Medvědice s důvěrou posílá svou dceru přes les, tak jak to je v pohádce. Na cestu jí dává vzácné dary a ty nejsladší dobroty, které má. Červené granátové korále tam ale nejsou.
Jakej šel, takovou potkal, říká se a jistě to platí i obráceně. Karkulka je černá, jako Jezábel. Snad se Venuši podaří zbavit se Tělocvikářky a Karkolínu doprovodí. Už je všechno hotovo, nalepeno, už si o obrázku povídáme a já si dělám poznámky pro článek. Tak příště..
Milena to nevzdává, vedle sošky uprostřed pole, tam, kde roste podběl, nalepí sklenici se sladkou šťávou z jedlých červených korálů, ty nechává hned vedle. Had slibuje, že zařídí, aby je neminula. Košíky se už nenosí, Karkulce podá kabelku.
Když se teď díky silné Medvědici uzdravuje obraz matčiny samičí síly a Venuše je přítomná, můžeme věřit, že i žena je na svobodě. Už je s matkou dál nedrží dohromady žádné zraňující tajemství. Nikdo se neprovinil, nikdo nic nedluží, trezor je prázdný. Dáváme Karkulce na cestu holoubka, vypadá, že ho bolí srdce, ale jsou to jen červená peříčka. Kousek ho poponese a pak ho pustí na svobodu.
Karkulka dorůstá a stává se z ní sebevědomá, láskyplná a láskyhodná žena, která bude žít se svým dobrým mužem. Červené korále už nesundá.
Na mužskou stranu patří ještě Albín, ale toho sem Milena nemohla dát, protože ze své ženské perspektivy ho nevidí. I Albín je schovaný v trezoru v trezoru v trezoru a i on čeká, až ho někdo nějak pustí ven. Nápověda do tajenky: nechutné místo, ze kterého nám na stůl padají vajíčka.
Pro zájemce ke studiu
Slavoj Titl, Nevědomé fantazie ve vztazích, Portál 2023
Verena Kast, Otcové-dcery, Matky-synové, Portál 2004
Guy Corneau, Anatomie lásky, Portál 2000
Guy Corneau, Chybějící otec, chybující syn, Portál 2012
Richard Schwartz, Tohle všechno jsem já - Terapie systémů vnitřní rodiny, Portál 2023
A je tady ještě jedna možnost
Můžete se zvednout z plyšového křesla a odejít z divadla. Můžete odtrhnout oči od jeviště zalitého světly reflektorů, seběhnout po schodech dolů a vyjít před budovu. Venku nic není. Čekali jste, že bude, ale není tam nikde nic. Když se otočíte, zjistíte, že není ani divadlo. A když se nepolekáte a chvilku takhle vydržíte, zjistíte, že nejste ani vy. Není nikdo, kdo by měl něco řešit. A přesto, že nejste, prožíváte prožívání, jste proud vědomí.
Rupert Spira mluví o průhlednosti věcí. Zkuste si to představit: věci jsou průhledné. Do věcí patří nejen hmotné objekty, ale i myšlenky, emoce a pocity. Věci jsou průhledné šablony, a když tohle prokoukneme, jsme volní. Jsme v bytí.
V tu chvíli nám dojde, že všechno je v pořádku, v řádu. Vím, jak chytrácky a neužitečně to zní. Když je jasné, že v pořádku není skoro nic.
Není to o tom namlouvat si, že věci jsou fajn. Není to ani o přijetí. Jde o to uznat, že je to teď takové, jaké to je. Teprve v tu chvíli se dá projít uchem jehly. Prostrčit kostičku správným otvorem. Nechat to protéct, nezastavit to a neskladovat.
Sama se to teprve učím a často vypadávám... Ale pak zahlídnu, že i to, co se mi nelíbí, je nějak v řádu věcí, že je to nějakým důsledkem a příležitostí. A že je to prostě jen nějaký tvar hmoty. Dokud zas nevypadnu a tak kolem dokola. Zatím mi pomáhá, když pociťování má nějakou formu, kterou třeba zachytím v artefaktu, pak ji prostrčím a nechám být. Věřím ale, že i to je jen šablona a dá se bez ní obejít.
Na jednom sezení s jedním mladým mužem jsme mluvili o smyslu života. Tolikrát už bylo potřeba se zvednout a zase vstát, že už zmizela vůle a důvod, proč by to měl vůbec dělat. Proč bychom měli něco dělat? Když se navíc ukazuje, že já je iluze?
Představuju si, že tím smyslem je zážitek tvoření. Ten proud. Jako když sedím nad prázdnou bílou čtvrtkou, v ruce připravený štětec. Na tom papíru je potenciáně úplně všechno, trilióny možností. Je na něm nekonečno, které si ani neumíme představit. A zároveň tam není vůbec nic. Co udělám? Co tam bude a co tam nebude?
Svými volbami, o kterých dopředu nic nevíme, z toho nekonečna vybíráme. Když na papír namaluju jednu malou tečku, už jsem zvolila. Jedním gestem jsem zrušila nekonečné všechno i nekonečné nic. Zvolila jsem něco.
Naše volby jsou jako papírky, ze kterých společně, všichni dohromady, vytváříme mozaiku. Nemůžeme od ní odstoupit a tak ji nevidíme. Ale mám tušení, že někdo nebo něco ji vidí. Prožívá to s námi.
"Začínáme prožívat sebe a svět takové, jaké skutečně jsou. Samotná zkušenost se nemění, máme však pocit, že se mění. Realita zůstává stejná jako vždy, taková jako je - nezávislá na myšlenkách, které o ní chováme."
— Rupert Spira, Průhlednost věcí - Rozjímání nad povahou zkušenosti, Fontána 2020, s. 31
"Způsob, jakým tyto zkušenosti přijmete, naprosto ovlivní formu, jakou ve vás budou nadále existovat." (s. 99)
"Esencí této lekce bylo poučení, čeho lze dosáhnout, pokud se stvoření stane vědomým procesem. Budeme schopni vytvořit na Zemi cokoli, co si přejeme." (s. 141)
"A pak se najednou po dvou úmorných hodinách celá ta věc rozpadla na kousíčky. Něco, co zkušenostně působilo zcela reálně, nabylo rázem křehkosti malovaného skla a roztříštilo se. Bylo to, jako kdyby záležitost, kterou jsem řešil, zasáhl dokonale naladěný tón a ona se rozletěla na stovky skleněných střípků." (s. 249)
— Christopher M. Bache, LSD a mysl vesmíru: Diamanty z nebes, Carpe Momentum 2024
"Uvnitř srdce je město, uvnitř města je chrám, uvnitř chrámu je malý lotos a uvnitř tohoto lotosu je prostor a uvnitř tohoto prostoru je vše, co kdy existovalo a co kdy existovat bude. Všechny elementy, všechny hvězdy, minulost, současnost, budoucnost. A tento prostor je uvnitř každé jednotlivé bytosti, každé jednotlivé věci, která existuje. A tento prostor je třeba najít."
— Čandogja upanišada, 8. století př. n. l., český překlad Tarak Matl