Je text s názvem, který si dáte na tričko, když chcete budit dojem, že jste pro dada poezii, opravdu o tom, že chlap zvládne péči o dítě stejně dobře jako máma, a nebo je to další půlstupeň přidaný vodě, ve které psychologie vaří žábu?
Článek, který jsem dočetla jen s obtížemi, je zadarmo, redakce jej uvolnila i pro čtenáře bez předplatného. Text má název "Máma mele maso, Marek mate mámu".
Je reakcí na vystoupení lektora osobního rozvoje a pedagoga Marka Hermana v DVTV. Rozhovor byl publikován pod názvem “Chlap na mateřskou nepatří, máma je nenahraditelná” 20. ledna 2020, vede jej moderátorka Emma Smetana. Název vypovídá o obsahu, Herman hovoří o tom, že role matky a otce jsou při péči o dítě nezaměnitelné. Samozřejmě, že píchnul do vosího hnízda.
První žihadla přicházejí s odstupem tří týdnů od dvou psychologů, absolventů Fakulty sociálních studií MU. Vědec a praktik s akademickými ambicemi se rozhodli, že budou svou ohrádku bránit ze všech sil, a tak ve svém textu podávají zprávu o Hermanově konzervativní nostalgii, o jeho zacházení s nejhlubší Pravdou a Přírodou, nazývají jej kazatelem a ideologem, který vytváří apokalyptické obrazy a nechává frustrované ženy trčet v domácnosti. Obviňují ho, že se v tuto velkou chvíli schovává za expertnost, pravdu a přirozenost. Vyzývají sebe i nás, abychom na psychologii kladli vyšší nároky a nespokojili se s mlácením prázdné slámy. Na závěr autoři chválí zdrženlivé psychology a ty ostatní označují za hochštaplery. Tvrdí, že dobře ví, co nepotřebuje český odborný diskurz.
Když jsem četla poslední větu jejich textu: “Víte, jak poznat psychologický článek, který nemá cenu číst? Má ve všem jasno.,” nemohla jsem se ubránit upřímnému údivu. Proč ho tedy napsali?
Nemám potřebu hájit Marka Hermana, který je urputným a možná trochu divokým psychologickým aktivistou. Nevím, jaké má vzdělání ani kde pracuje. Nevypočítávám jeho prohřešky proti vědecké terminologii a nedožaduji se empirických důkazů a čísel. Nechytám ho za slovo a už vůbec mu nebudu vkládat vymyšlená slova do úst. Nejde nám o Marka Hermana, že ne?
Navrhuji vám malý experiment. Představte si, že jste se po náročném a zcela vyčerpávajícím transportu ocitli na neznámém místě. Nikdy před tím jste tady nebyli, jsou tu zvuky, které neznáte, mnohé z nich vás děsí, nerozumíte prostředí, rozeznáváte jen takové kategorie jako jsou teplo - zima, pohodlí - hlad, vaše vnímání je exaltované na maximum. Chápete jen to, že buď jsou okolnosti pro život příznivé, nebo život ohrožující. Nedokážete uvažovat v časových souvislostech, teď je navždy.
Umíte-li si takové prostředí alespoň trochu přiblížit (ne úplně z legrace navrhuji, abyste si představili, že vás obři unesli na cizí planetu), jistě uznáte, že bude rozdíl, když s vámi v této situaci naprosté zranitelnosti a bezmoci bude komunikovat a manipulovat po hlase a po vůni známá náruč a později, když se trochu vzpamatujete a začnete se učit, dokáže se díky podpoře vlastních hormonů napojit na vaše potřeby. A nebo s vámi budou zacházet ruce člověka (obra), který vás miluje, ale to vy nevíte, nepoznáváte ho po hlase ani po vůni, cítíte úzkost a později, když už se trochu orientujete, musíte se snažit své potřeby uzpůsobit jeho možnostem se na vás vyladit. Koho si pro první roky vyberete?
Chci říct, že každá rodina je živý organismus a má tedy přirozeně (přírodou) danou strukturu, fyziologii a dynamiku. Ačkoli bychom mnohdy své vztahy rádi uspořádali podle své vůle a svého pohodlí, biologickou strukturu a vývojové nároky rodiny neusmlouváme. Pokud to zkoušíme, pokud své vztahy ohýbáme příliš daleko za hranici přirozených vazeb a fyziologických vývojových procesů, tělo rodiny se prostřednictvím svých členů může ohlásit symptomem. Připomene se nám na úrovni tělesné, duševní nebo vztahové.
Ačkoliv cítíme vliv společenské zakázky na podobu současné rodiny, v zájmu tělesného a psychického zdraví jednotlivých členů rodiny, celých rodin a odvozeně i celé společnosti bychom neměli zaměňovat sociologické zacházení s rodinou (free style) s jejím biologickým základem.
Zmatení v rodičovských rolích negativně ovlivňuje schopnost dítěte vytvořit si zdravou identitu. Nejde jen o mateřskou dovolenou, ale o celkový přístup k rodičovství, o trend, který psychologie svým tvrzením, že na pohlaví pečujících osob nezáleží, legitimizuje a nastavuje pro nás všechny. V osobě výzkumníka a učitele má velké možnosti.
Přeháním? Dovolte mi citovat názvy článků, které mi nabídnul internet, aniž jsem ho žádala: "Transgender osobnosti vládnou Instagramu", "Čtyři transgender osobnosti, které je zajímavé sledovat na Instagramu", "První transgender modelka z České republiky", a tak dál.
Čím dál častěji mají děti obtíže identifikovat se se svým pohlavím, přibývá dětí, které do ordinací přicházejí s tím, že se narodily ve špatném těle a chtějí přeoperovat. Kolegové psychiatři a sexuologové (a už i psychologové) referují stále nové případy. Není to nic veselého, protože vzhledem k tomu, že věc má často základ v psychosociálním vývojovém deficitu, nové tělo nic neřeší a jen přináší další utrpení. Možná je free style záměr evoluce, ale možná je to známka nemoci a dalšího úpadku společnosti.
Rodina jako fenomén má svou jasně danou anatomii a probíhají v ní fyziologické procesy, tedy děje, které podporují a podmiňují život rodiny jako celku a také prospívání jejích jednotlivých členů. Nejde o 2% mužů na mateřské dovolené, ale o to, co považujeme za přirozené a jakou zprávu předáváme nastupujícím generacím. Je nám v tomto případě dovoleno zacházet s momentálním názorem? Pokud ne a my to přesto děláme, kdy a jak si to odskáčeme?
Dokonalá rodina má dokonalou anatomii a vyvíjí se v souladu s přirozeným řádem věcí. Rodina, která je zasažena vývojovými dluhy, které se předávají z generace na generaci a v průběhu času se zlepšují nebo zhoršují, vychází ze svých možností – zdravé anatomii a fyziologii se snaží přiblížit. Děje se tak vyjednáváním o vzájemných vztazích, při kterém se hledá to nejlepší možné řešení. Hledání nejlepšího řešení ze všech možných rozhodně má cenu! Je dobré vědět, co ke komu a kdo kam v rodině patří, už to samotné vědomí zmůže mnohé. Někdy rodina s překvapením a úlevou objeví nové způsoby zacházení se zdánlivě daným stavem věcí.
Vaší laskavé pozornosti doporučuji knihy MUDr. Vladislava Chvály a PhDr. Ludmily Trapkové Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál 2004 a 2017) a Rodinná terapie a teorie jin-jangu (Portál 2008). Budete je číst se zatajeným dechem a tak trochu litovat, že jste je neobjevili dřív.
A ještě mi dovolte malou poznámku, dám jí název Dejme si pozor na psychologii.
“Pokud psychologické teorie tvoří součást společenské definice reality, jejich schopnost vytvářet realitu představuje vlastnost, kterou sdílejí s ostatními právoplatnými teoriemi… Pokud se psychologie začíná společensky etablovat (tj. pokud ji společnost začne obecně vnímat jako přiměřenou interpretaci objektivní reality), má sklon násilně se autorealizovat ve fenoménech, o nichž prohlašuje, že je interpretuje. .. psychologické nauky generují realitu, která jim zpětně slouží jako nástroj jejich vlastní verifikace.” (P. Berger, T. Luckmann in Cesty přesažení ega: transpersonální vize, Triton 2011)
Psychologie má velkou moc, interpretuje svět a zároveň ho utváří. Když neodolá a začne si hrát se sirkami, za její experimenty zaplatí příští generace.
Autorka článku se věnuje rodinné terapii a arteterapii.
