Reference
Milá Vlaďko, mnohokráte díky za tvoje laskavé vedení, to díky němu jsem se otevřela víc než obvykle. Mluvit o sobě mi nedělá odjakživa zrovna dobře, ale když v kruhu na mě přijde řada, najednou řeknu víc, než jsem vůbec tušila. Včera po skončení toho opravdu hezkého závěrečného kruhu jsem ještě přemýšlela nad různými záblesky událostí z dětství. Přemýšlela jsem, že si je i namaluji. Nevím tedy, zda dává smysl namalovat si konkrétní vzpomínku, protože my v těch tématech a obrázcích spíše hledáme ty souvislosti a když to namaluji zpříma, zda je to také vypovídající.
Děkuji i za tvé písemné shrnutí každého setkání, které vždy bylo půvabným uzavřením s citlivým zapojením tipů, obrázků.. a dnešní báseň mého oblíbeného Skácela, inu, mám husí kůži.
L.
Chodím do Artekruhu dva roky, které jsem na mateřské chtěla věnovat nejen děťátku, ale i sama sobě. Rozvoj sebe sama a taky něčeho, na co jsem nikdy neměla čas a popravdě ani chuť, v mém případě to bylo malování.
Očekávala jsem, že když se budu potkávat s novým (o)kruhem lidí, kteří jsou otevření změně a jsou motivování k práci sami se sebou a jsou alespoň trochu kreativní, něco se od nich naučím. To se mi splnilo.
Malování se mi zalíbilo a hodlám v něm pokračovat i nadále. Jako největší přínos Artekruhu vidím možnost jít ve věcech pod povrch, což mi vždy dávalo smysl a inspirovala jsem v mnoha směrech, o kterých jsem netušila, že by mě kdy bavily. V kruhu jsem cítila podporu a inspiraci a pro mě důležité bezpečí a sounáležitost.
Největší zážitek mám z práce doma, kde jsem si musela připravit prostředí i čas, abych se mohla do práce ponořit. Vznikly nádherné obrazy, na které jsem si doma vymezila speciální prostor a sem tam svou výstavu obměňuji.
Doporučuji dobře promyslet důvody, proč se do kruhu zapojit, protože když už se jednou připojíte, zjistíte, že nebudete chtít z kola ven :)
T., na mateřské dovolené
Z pozice studenta arte:
Příběh artekruhu pro mě začal před dvěma lety. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Lektorku Vlaďku jsem znala ze školy. Těšila jsem se na první běh, věděla jsem, že to bude podobné, jako ve škole, takže si tam něco zopakuji a bude to paráda. Nevstupovala jsem do artekruhu s tím, že bych na sobě chtěla nějak více pracovat. Bohatě mi to stačilo ve škole. Věděla jsem, co mně čeká, těšila jsem se. Možná první běh byl víceméně podobný jako na studiu arteterapie. Pak už ne. Moc se mi líbilo, že arteterapeutka Vlaďka malovala s námi, učila nás různým výtvarným trikům, podporovala nás a hlavně nám věřila. Nebylo to jenom malování a povídání, ale byly to i tipy na knížky, videa…dělali jsme imaginace a hry. Vlaďka do artekruhu přinášela své odborné poznatky, vybrané články, své osobní zkušenosti. Procházím mailovou poštu a vidím dvacet osm emailů z artekruhu. Tolik vzácných perel. Každý běh artekruhu byl o něco náročnější. Pro mne osobně byl nejdůležitějším čtvrtý běh, kde jsme se věnovali tématu rodiny, rodičů. A nejdůležitějším obrázkem Moje první botičky.
Přišlo mi úžasné, že když bylo třeba, Vlaďka dokázala zadat téma obrázku ,,šité na míru“. V pravý čas. To si moc cením. Artekruh bych doporučila i studentům arteterapie, jako nástavbu k již studovanému oboru.
Z pozice běžného člověka:
Musí být těžké vstoupit do artekruhu, když neumím malovat a mluvit před lidmi… to si asi myslí většina lidí. Malovat neumím a mluvit před lidmi taky ne. Ano, na začátku jsem se za své obrázky styděla, při mluvení jsem byla rudá a nervózni. A někdy, když se jednalo o nějaké pro mne citlivé téma, jsem i brečela. Hrozná představa, co?
Ale jsem to já. Malba se postupně zlepšuje, už se tolik nečervenám, míň se stydím. Slzy? Pořád brečím. No a? Co na tom? Našla jsem prostředí, kde to nikomu nevadí, nikdo mně neodsoudí. Bezpečné prostředí, kde je úplně jedno, jestli jsem rozvedená, nebo svobodná; buddhistka nebo křesťanka; vegetarián, nebo masožrout. Přijímající prostředí, kde Ti bude dobře.
J., studentka arteterapie
Moje reference: 1. Proč? Žádný velký životní otřes, spíš jakési prázdné místo, vnitřní nespokojenost: Něco se děje, něco mi schází, někam se chci posunout, potřebuju se nadechnout čerstvého vzduchu, ale nevím jak na to - ženská, znáte to. Moje jedenáctiletá dcera by ale odpověděla jednodušeji: Protože můžu (tohle teď slýchám jako odpověď mnohem častěji, než bych si přála :))
2. Proč zrovna malovat a proč v artekruzích? Kdysi jsem ráda kreslila, ale nejsem žádný Monet.. Představa výtvarného kurzu, kde budu ostatní zdržovat a stydět se za svá nedokonalá dílka mě děsila, ale tady slibovali, že to nevadí, když malovat neumím. Fakt nevadí, ale každý, koho jsem tu potkala, se v průběhu někam posunul a vkládal do svých obrázků takovou osobitost, že byly krásné právě ve své nedokonalosti a opravdovosti (a hloubce, to totiž aquarel opravdu umí a navíc to často udělá za vás a docela bez práce :))
3. Čeho jsem se bála? Nových lidí, ale zároveň jsem se na ně těšila a byla zvědavá. A mluvení před ostatními, to je fakt trapas. Ale zvykla jsem si. Na lidi velmi snadno. Jsme možná trochu "divnolidi" (ale co je vlastně normální?), každý trochu jiný, přesto toho máme hodně společného a nikde jsem se nesetkala s takovou empatií, tolerancí, otevřeností a upřímností. Ale nic sdílet nemusíte, když nechcete (a co se tady upeče, to se tady sní). Jen musím varovat, že je to nakažlivé a návykové (sdílení i malování :)).
4. Jak se mi maluje? Záleží na okolnostech, tématech (vždy je na výběr a nic není striktně dáno) a vnitřních rozpoloženích. Někdy líp a někdy hůř, někdy se vůbec nemůžu od obrázku odtrhnout a nakonec se skoro vždycky divím výsledku a ráda se k němu vracím.
5. Co jsem se naučila? Že krása má mnoho podob a pohled na stejnou situaci mnoho úhlů. Že ze smutku se jde vymalovat, podobně jako vyzpívat či vyplakat, ale obrázek vám vydrží déle. Že zvládnete víc, než si myslíte a že když něco nezvládnete, není to konec světa. A že je strašně úlevné si to dovolit přiznat. Že je super pustit do svého obrázku někoho jiného (moc mě baví společné etudy, probouzejí fantazii, hravost , zbavují osobní zodpovědnosti za dokonalý estetický výsledek a mnohdy přináší nové umělecké kvality k osobnímu ustálenému stylu :)).
6. Jaký byl ohlas okolí? Jak kdy :). Kamarádka nemalující: "To je...zajímavé...jo, asi docela sranda...hezký koníček." Manžel: "Tak který z těch chudáků, co po něm ta Spravedlnost šlape, jsem dneska já?" "Dneska žádný, miláčku, taky se nemusíš cpát do každého mého obrázku - nebo se tam vidíš?" :):). Máma: "A ty máš nějaký problém nebo proč tam chodíš?" "Je někdo, kdo nemá žádný problém? A víš co, mě to baví! A víš co, chodím tam, PROTOŽE MŮŽU!" Mámy už jsou takové, starostlivé, plné obav a vzbuzující pocit, že bychom něco neměli nebo naopak měli udělat lépe. Asi začínám chápat svou dceru..:) :) Kolegyně: "No samozřejmě, že za tebe vezmu službu, určitě jdi MALOVAT." ("Tak snad na malování dojde, minule jsme to nestihli :)). Úplně cizí pán na ulici, když jsme se ve skupince vraceli z artekruhů s deskami pod paží: "ÁÁÁ, MALÍŘKY"- a ani to neznělo s despektem :).
7. Dočetli jste až sem? Tak to je úplně jasné, jděte do toho a vítejte mezi "divnolidi", co už dávno pochopili, že být divný je naprosto normální a že s tím jde (někdy moc hezky) ŽÍT!
Iva
Navštěvuji arteterapii již asi čtvrtým rokem. V kruhu je to úžasné a bezpečné. Maluji ráda od dětství, a stále tak trochu maluji jako v dětství J Do kruhu jsem šla s vizí, že se budeme učit profesionálně malovat, ale skutečnost předčila všechna očekávání… Povídat si nad obrázky a užívat si ve skupině jednotlivé proměny lidského života je nádherný zážitek. Doporučuji všem!
Dana
Do Artekruhu jsem se zapojila zhruba před dvěma lety. Vstoupila jsem do něj se záměrem znovu objevení mého vnitřního umělce. Cítila jsem, že potřebuji dostat opět tvorbu do mého života, že tvorba je jedním z mých podstatných vnitřních zdrojů. A tvorba skrze arteterapii mi přišla v mém případě smysluplnější než absolvování akademicky laděného kurzu malování. Potřebuji dělat činnosti s přesahem a arteterapie v podání Vlaďky Markové mi tento přesah umožňuje.
Na začátku jsem sice zvládla namalovat nějaké obrázky, objevilo se na nich přesně to, co jsem potřebovala vyjádřit, ale šlo to ztuha. Malování vodovkami vyžaduje tréning. Naštěstí je velmi úlevné, že umělecké zpracování obrázku je v arteterapii na vedlejší koleji a člověk se spíše učí do obrázku dostat svůj vnitřní niterný obsah. Nikdo z nás nemá potíž s tím, že někdo z kolegů namaluje obrázek připomínající malůvku malého dítěte. V tomto panuje naprostý respekt. To je úlevné i pro mě samotnou a dává mi to nakonec velkou svobodu. On se stejně vlastně člověk během kurzu výtvarně "zdokonalí" během malování domacích "úkolů" a během společné práce v ateliéru. Vlaďka nás vede, jak své obrázky i technicky výtvarně pojmout, při zachování maximální svobody vlastního projevu. Obrázky si navzájem nakonec moc rádi ukážeme, dokonce se na to po čase těšíme, až je/se ukážeme a navzájem obdivujeme svou tvorbu, ať je na jakékoliv výtvarné úrovni.
V našem artekruhu panuje respekt a bezpečné prostředí, byť se občas ještě nechápeme, neznáme se do hloubky, nebo jsme v jiné životní fázi či zralosti. Vůbec nevadí, že se občas promění složení jeho členů při startu dalšího stupně ateliéru. Základem je uctivá, láskyplná a otevřená komunikace, respekt k prožívání každého člena. Obrázky nijak zvlášť neinterpetujeme, každý má šanci nalézt se v obrázku sám, pochopit se. Případně dostaneme doplňující otázky či zpětné vazby z celého kruhu nebo od průvodce. To mně osobně vyhovuje.
Pestrost členů kruhu je pro mě velmi přínosná a moc mě obohacuje, byť jsem si do plného pochopení co všechno nám podobná zkušenost přináší, taky musela dozrát. Jsem ráda spíš nezávislou bytostí. Spojení v kruhu je ale pro mě nakonec v moc příjemné míře a je pro mě vyživující a ne zatěžující. Rozdílnost povah a pohledů na svět v kruhu mě trénuje a tvaruje pro život mimo bezpečný prostor v kruhu.
Činí mi radost každý posun každého člena kruhu, včetně naší průvodkyně. Podpora proudí přirozeně každým z nás. A z mého pohledu za těch pár let všichni členové krásně zrají. Samozřejmě je to o naší práci, každého z nás, abychom se cítili společně dobře a to i za situací, které jsou hutné či v kontrastu. To se nám, dle mého názoru, daří.
V létě 2020 se mi podařilo integrovat opět vnitřního umělce do mého bytí, podařilo se mi dosáhnout mého přání. Přesto pokračuji dál s novými záměry a stále se o sobě a i tím o nás dozvídám nové a nové skutečnosti. Malování se mi stalo primární léčebnou metodou a v současnosti si skrze něj dokáži zpracovat kde jaké téma sama, bez pomoci. Jako velký bonus vnímám práci v kruhu jako návod a možnost práce skrze malování s mým malým dítětem doma a ne jednou jsme skrze obrázky rozlouskli podstatu jeho trápení či nemoci a nalezli z něj léčivou cestu ven.
Děkuji za tuto zkušenost.
Kačka Puškáčová
Milá Vlaďko, děkuji za báječný úvodní kurz arteterapie. Jiskra zažehnuta, radost probuzena, témata otevřena - co víc si přát. Arteterapii doporučuji, protože jsem objevila, že dokáže říct víc než slova. Tam, kde slovy hledáme, popisujeme a pomáháme si analýzou rozumu, malba je přímočará, odhaluje ještě víc z našeho podvědomí a zůstává na papíře. Ta mluva barev, zlatého řezu, tvarů - je to fascinující způsob komunikace s podvědomím i nevědomím. Cítím stále tu radost z tvoření a léčení už jen, když se podívám na čtvrtku a nechávám se vtáhnout do sebe. Děkuju za úžasné, jemné a otevřené vedení. Jsem vděčná, že jsem byla součástí kruhu a sdílení. Děkuju.
Renča