Paví strom a paví sukně

Milena zavolala, že potřebuje přijít. Přinesla obrázek, který před několika týdny vytvořila ze tří barevných vodovkových skvrn: udělala tři barevné fleky, pak otáčela čtvrtkou a čekala, až ji napadne, jak je dotvořit a propojit do smysluplného celku. Červená a modrá skvrna byly zvláštně rozdvojené, uvidí, co si s nimi dál počne. Žlutá vypadala, že by z ní šel udělat lev, avšak upravila ji, nechtěla zvíře, chtěla člověka. Byla zvědavá, co jí vznikne pod rukama. Neměla žádná očekávání, protože věděla, že spíš než zprávou z nitra, bývá častěji malování ze skvrn zábavnou barevnou etudou.

Milena mi dovolila o některých jejích obrázcích podat zprávu, píšu o nich články do blogu. Vzniká seriál, který (snad to tak můžu říct) dokumentuje Mileninu cestu k její autentické vztahové identitě. V obrázku Před kostelem v noční košili se Milena podívala na svou malou odvahu vstupovat na horkou půdu “nebezpečných” setkání. Obrázek Bledý kulatý talíř jí ukázal, proč se takovým setkáním vyhýbá. Stojí za to připomenout, že Milena je pohledná žena ve středních letech, žije ve spokojeném vztahu, má dvě děti a stálou úřednickou práci. Děti odrůstají a ona pomalu roztahuje a načechrává křídla.

O čem bude třetí obrázek? Je barevný, na první pohled působí živě a vesele. První plán zaplňují tři figury; nevznikly na základě představy, ale spíš jako překvapení. Milena je s radostnou úlevou přivítala na světě. Nemohla se dočkat, až zjistí, kdo jsou a proč jsou tady. Červený a Modrý vypadají zvláštně s tou rozdvojenou hlavou, jako by měli růžky. Zatím o nich nic neví, jen to, že jsou určitě mužského rodu. Žlutá je žena, černovlasá a copatá, vypadá jinak než Milena, ale přitom jako kdyby jí z duše vypadla.

Aby figurám dodala kontext, namalovala strom; na pozadí však chtěla mít něco jiného, než svůj obvyklý evergreen, tedy pole, stromy a kopce, chtěla město. Namalovat věrohodné město je těžké, takže štětcem postavila zeď a městské domy aspoň naznačila v průchodu. Základ obrázku byl hotový, teď už se mohla zabývat hledáním jeho výrazu - specifikovat velké barevné plochy a domalovat obličeje, o ty se vždycky pokouší na několikrát: oči jsou důležité, ale snadno vyzní uměle, nos jí vůbec nejde. (Vodovka je naštěstí milosrdná a dovoluje opakované pokusy.) Bůh ví, proč ozdobila strom, ale bavilo ji to a nestačilo jí to, a tak ozdobila i sukni. Pravý horní roh byl příliš prázdný, chtělo by to něco obyčejného a důrazného, pomyslela si Milena a domalovala černé okýnko.

Za dvě hodiny měla hotovo. Nemohla teď z obrázku spustit oči; seděla a dívala se, celé dny ho na sebe nechala působit. Vyfotila si ho a když byla venku, při chvílích si ho připomínala pohledem na display telefonu. Žlutá jí připadala nádherná, až se tají dech, to jemné chvění kolem ní, ta lehce nakloněná hlava. Modrý je laskavý a uvolněný melancholik s hlubokou duší a záhadně svázanými růžky, Červený je mladý drak, živý a dychtivý, růžky má volné - on je ve spojení.

Modrý a Žlutá mají propojená těla, jako by se nevědělo jistě, kde začíná jedno a kde končí druhé tělo. Co takové prolnutí může znamenat ve vztahu?

Modrý je vyvolený k průchodu do města (do třetího plánu), ona se však zároveň natahuje po Červeném. To určitě není možné, tvrdila Milena, ona má přece hlavu zakrytou, je vdaná. Pak ale připustila, že Červeného a Žlutou spojuje stejný vzor, on má za sebou paví strom, ona má na sobě paví sukni.

Červený, Modrý a Žlutá mohou, ale nutně nemusí být skutečné postavy z Milenina života. Mohou být výtvarně formulovanou personifikací Mileniných prožitků a potřeb. Jaké jsou kvality červené barvy a co by červená přinesla do jejího vztahu? Co by od ní potřebovala? Co znamenají svázané růžky, spletené copánky, žlutá plachetka, rozepnutá vínová košile? Jakým akordem zní spojení modré a žluté barvy a jak se zvuk (prožitek) promění, když zazní i červená? Dokáže ji (už) Milena přibrat? Jak víme, první je otázka, pak až následuje odpověď. Milena dobře rozumí všem otázkám, které přinesl obrázek, ví, že jsou na místě, zná i některé odpovědi, další budou přicházet. A ještě je tady jedna věc: mytologické myšlení.

"Za pouhých sto let se s pomocí Freuda západní kultura posunula z doslovného chápání světa k chápání psychologickému. Nyní se však po nás žádá, abychom se posunuli ještě dále, a to z psychologické roviny na rovinu mytologickou. A to je obtížnější. V této chvíli jsme mytologického chápání světa téměř neschopni. Toto pochopení máme před sebou - teprve nás čeká," píše ve své knize Král Panna Robert Bly básník, vypravěč a otec myšlenky mytopoetického mužského hnutí.(1)

V bájích a pověstech existují vždy dvě úrovně obsahu. Jedna je doslovná, logická, a druhá, mytologická, většinou nebývá na první pohled zřejmá. Abychom se dostali na tuto úroveň, musíme se na chvíli nechat unést řečí symbolů a paralel, volně asociovat.(2) Podobně pracujeme s výtvarným artefaktem. Zabýváme se jeho zjevnou, symbolickou a mystickou vrstvou.

Na začátku Mileně žlutá skvrna připomínala okřídleného lva, ona se však rozhodla výzvu nepřijmout, chtěla hledat dál a tak skvrnu štětcem pozměnila. Odmítla ho, ale přesto: Co pro Milenu znamená lev? Lev je král zvířat, co pamatuje, má na ploše obrazovky vždycky nějakého lva, vzpomněla si na svůj starší obrázek se lvem, Lev je její muž, ona sama ve svém horoskopu žádného Lva nemá, až na Lilith, ta je u ní právě ve Lvu. Lilith, ten temný, neochočený, neslušný, nepoddajný aspekt ženství ?

Lilith (sumersky Lilítu - větrná žena) neboli Černá Luna patří do skupiny tří démonů v sumerské a mezopotámské mytologii, zmínky o Lilith najdeme i v jiných náboženstvích: "Stvořena z prachu země, stejně jako Adam. Není řeč o Evě, ale o té druhé. Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží." (3) Lilith bývá někdy ztotožňována s Hadem, který Evu přiměl utrhnout jablko.

“Avšak ten, kdo zůstává ztotožněn pouze s kolektivní dimenzí biblického textu Stvoření, omezuje se jen na výpověď o vnějším stavu věcí, o biologické úrovni života člověka, na které se muž a žena spojují, aby měl jejich rod pokračování”, tvrdí Anicke Souznelle a na jiném místě pokračuje: “humanitní vědy naprosto pomíjejí kulturní dědictví našich biblických mýtů, jež jim splývá s náboženstvím”. Ve skutečnosti vyhnání z Ráje znamená vyhnání člověka ze sebe samotného, návrat je možný jedině skrze obrácení k sobě samému, skrze scelení všech svých částí. Je to sám člověk, který dělá z Lilith démona, neboť v ní nerozpoznal svoji vnitřní součást, a tak ji promítá do vnějšího světa.(4)

Lilith je archetyp, tj. pravozor, motiv, který se vynořuje z kolektivního nevědomí a v osobní rovině se opakuje v každém lidském příběhu. Bůh vyhnal Lilith z Ráje a nahradil ji poslušnou Evou; řád mnoha společenských systémů je založen na potlačení Lilith (v extrémní podobě např. upalování čarodejnic), a také v osobní rovině bývá živočišná Lilith držena pod pokličkou, v nevědomí.

“Dobře integrovaná, uznaná, přijatá Lilith se na fyzické úrovni projevuje jako setrvalý proud energie, který neustále proudí tělem a vytváří jakýsi autonomní okruh. Tato energie proniká všemi buňkami, rozechvívá je, vytváří chvění, mihotání, vnitřní elektřinu a neklid a potřebu spontánního pohybu, tance nebo erotického dovádění. Navenek je to možno připodobnit k tomu, co pozorujeme u některých zvířat. O zdravě vitálním koni říkáme, že mu "hrají všechny svaly", pak něco podobného můžete cítit z koček, které si slastně vrní - jak si "užívají" svůj vlastní autonomní energetický okruh.

Tento autonomní energetický okruh spjatý s Lilith nepodléhá instrukcím "z hlavy", nepodléhá řízení, dělá si svým způsobem "co chce sám", vytváří své spontánní kreace a interakce. Tento druh energetické autonomie je klíčový pro svobodné žití vlastní individuality. Ta si sama zvažuje, co je s ní ve vnějším světě v souladu a co není. Nejedná podle normativních příkazů a zákazů - jedná podle spontánních impulzů, jež vyvěrají z jejího organismu. Jako kdyby buňky neomezované aparátem "hlavy" / mysli produkovaly svou vlastní instinktivní moudrost, podobně jako to můžeme cítit u svobodných, divokých zvířat a šelem”, píše psycholog Vojtěch Franče.(5)

Milena ve svém šatníku objevila paví sukni a může začít vnímat, jak jí sluší. Co to znamená? “Pokud umožníme Lilith, aby se vrátila zpět do těla, aby se obnovil autonomní energetický okruh této temné libidózní síly proudící organismem, začíná svého druhu přirozená revoluce založená na decentralizaci. (Obdobně jako se decentralizuje organismus původně řízený převážne "hlavou", tak se decentralizuje i celé společenské zřízení.)

Na druhé straně to neznamená, že by Lilith měla ovládnout náš vnitřní systém a vyšachovat ostatní archetypální síly. Jde spíše o to, aby s nimi koexistovala v rytmickém souladu (flirtu). (Pokud této síle nejsou dány mužskými energetickými archetypy určité limity, může přecházet do nezřízené destruktivní chaotičnosti; takže si vlastně o určité krocení a nastavení limitů říká - teprve pak si "spokojeně vrní"). Tato síla dodává našemu projevu hravost, divokost a přirozenost,”dodává Franče.

Milena namalovala obrázek, přijala zprávu a myslela si, že má zase na chvíli hotovo. Ve skutečnosti však obrázkem začala celá řada drobných událostí a synchronicit, které trvaly osm týdnů a vyvrcholily sametovým grand finale se zaseknutou klávesou na počítači její matky. Milena dokázala porozumět souvislostem a za odměnu se, po dlouhé době, dostavily tři krásné sny. Kruh se proměnil ve spirálu.

Už jenom na okraj vkládám malou úvahu. Jungiánský psycholog a spisovatel James Hillman má za to, že symptom poukazuje ke komplexu, komplex k archetypu a archetyp k mytické postavě. Podobně jako tomu bylo kdysi v řecké tragédii, vnucují se bohové i dnes našemu vědomí, tentokrát však v podobě symptomů. “Bohové se stali nemocemi; Zeus již nevládne Olympu, nýbrž ovládá spíše solar plexus (sluneční pleteň) a je příčinou vzniku nejpodivnějších případů onemocnění. Jde o to, vztáhout svůj psychický problém k odpovídajícímu archetypovému pravzoru, najít tak jeho psychický základ, na němž se toto “zhuštěné drama” odehrává, a na pozadí tohoto pravzoru se jej pak pokusit nahlédnout, identifikovat a navázat s ním vědomý kontakt,” vysvětluje Hillman spolu s Carlem Gustavem Jungem.(6)

(1) Robert Bly, Marion Woodman, Král Panna, Argo 2002

(2) Jan Bílý, Růže pro Plúta, Maitrea 2011

(3) anonymní středověký text Alfabet připisovaný Ješuovi ben Sirovi, zdroj wikipedie

(4) Annick de Souznelle, Ženský pól bytí, Malvern 2011

(5) Vojtěch Franče, Lilith prakticky - blog

(6) Rudolf Starý, Potíže s hlubinnou psychologií, Prostor 1990