Nemusíte umět malovat. Stačí vám pár vychytávek, abyste mohli co nejdřív začít mluvit obrazem. 

Malujeme vodovkami, protože voda umožňuje zbavit se “zatuhlosti”.  A o to jde. Chceme víc plynout. Chceme rozhýbat mysl. Uvolněním výtvarně zatuhlého projevu dochází k uvolňování racionálního konceptu. Uvolňují se nevědomá pnutí v psychice a uvolňuje se potlačená agresivita. 

Obrázek je (nečárový :-) kód, který vyjadřuje psychický stav autora, jeho aktuální naladění i dlouhodobé charakteristiky. 

Do obrázku se promítají nevědomé obsahy naší psychiky. Říká se tomu projekce.

Arteterapie umožňuje uvolňovat psychické napětí a zmírňuje psychickou zátěž.

Aby bylo výtvarné vyjádření terapeuticky účinné, je potřeba o výsledku mluvit, hledat a nacházet slova pro vyjádření toho, co bylo namalováno.

Obrázek je prostředníkem v rozhovoru, kterému se říká interpretace. Když výsledky vlastní výtvarné tvorby pojmenujeme a začleníme do svého životního příběhu, získáme zážitek pochopení a pocit kontroly nad svým životem. 

Arteterapie dává svobodu a pocit, že máme schopnost působit na svůj život. Pasivita se mění v aktivitu. 

Voda umožňuje výtvarnou náhodu a je velkým pomocníkem, když neumíte kreslit nebo malovat. Když se nedaří, často stačí přidat víc vody. 

Léčebná síla barev je známa již od starověku. Pythagoras píše, že tři základní barvy, červená, žlutá a modrá, jsou v úzkém vztahu s tělem, duchem a duší člověka. 

Barva není informace. Barva nás učí jasnému a přímému vztahu, který neprochází skrze mysl, ale skrze prožitek. Barva je jedním z našich největších učitelů už od dětství.

Barva je základním prvkem obrázku. V artetarapii nás zajímá barevná volba; vztahy mezi jednotlivými barvami vytvářejí významové akordy. 

Děti obnovují své představy nepříjemných zážitků a citových konfliktů a zpracovávají je prostřednictvím hry nebo kreslení, malování a modelování. Také dospělí prostřednictvím obrazu symbolizují obsahy své mysli.

Ve věku kolem deseti let dochází ke krizi, kdy dítě opouští spontaneitu a je kritické vůči vlastní osobě i vůči výsledkům své vlastní činnosti. Pokud se tuto krizi podaří překonat, člověk se povětšinou cítí uvolněný a schopný nacházet vyhovující řešení svých životních situací. S překonáním krize spontaneity může i v dospělém věku pomoci arteterapie. 

V souvislosti s emocionální zralostí mluvíme o tzv. dvojím věku. Život dá hodně práce, když u dospělého přetrvávají dětské iluze. Podle obrázku můžeme odhadnout emocionální věk člověka.

Pokud člověka trápí vztahové kolize a neporozumění, je vhodné se výtvarně vrátit do tzv. objektivního období, kdy pracujeme se třetím rozměrem a pokoušíme se o realistický obrázek obsazený postavami.

Potřebujeme svému životu rozumět. V tom nám pomáhá uspořádání symbolického prostoru na čtvrtce tak, že si doslova malujeme půdu pod nohama a pokoušíme se o prostorové vztahy (blízko - daleko). Třetí rozměr umožňuje odstup, který nám pak pomáhá lépe obstát v každodenních úkolech. 

Nespoléhejte se na abstrakci dřív, než zvládnete realitu. 

Fixovaný pravoúhlý koncept ve výtvarné produkci může výrazně blokovat tvořivost, bez níž se život stává unavujícím stereotypem. Přidejte vodu. :-)

Vynechaná prázdná bílá místa na obrázku se postupně snažíme zaplňovat zapomenutými událostmi z různých životních odbobí a tak doplňovat a zcelovat emoční mapy, které jsou základem pro zvýšení tolerance frustrace a úzkosti. 

Snažíme se odstraňovat rigidity, stereotypie a kopírování. (Představte si jednoduchý dům, mráček a žluté slunce v rohu. ) Nejde to samo a je k tomu zapotřebí jisté odvahy. Ale čtvrtka je jenom papír a tak pokusy a omyly nebolí. Odměnou je soulad obsahu a formy. 

V projektivně-intervenční arteterapii malujeme spíše konkrétní témata a teprve jejich pomocí se pokoušíme odpovědět na abstraktní otázky (Co dál? Co chci?). Konkrétní témata nám pomáhají najít obsahy psychiky z dětského věku, kdy se formuje konkrétní myšlení. Malujeme témata spojená se vztahy v rodině, pohádková témata, témata navazující na tradice v kultuře, aktuální dění ve společnosti, témata související s ročním obdobím. 

Arteterapie má příznivý vliv na formování, upevňování a rozvíjení identity. Identitu můžeme vnímat jako sílu k jednání. Schopnost zaplnit bílou plochu čtvrtky “sebou” dává člověku pocit, že skutečně existuje. Důkazem je prožitek sebe jako tvůrce.

Kdo jsem? Kdo jsem v očích druhých? Kdo jsem ve spojení s učitou hierarchií hodnot? Co mě dělá vyjímečným? V čem jsem jiný než ostatní? Kým jsem již v průběhu svého života byl? Kým chci být? Kam patřím? Čím mohu přispět svému společenství? Mám cit pro svou identitu? Kdy je můj pocit indentity narušen? Celoživotní vznikání identity je úkol, se kterým nám může pomoci arteterapie.