Obrázek nepřinesla. Trochu se ošívala a pak se zeptala, proč má malovat takové obrázky.
„Jaké obrázky?“
„Takové, které se mě netýkají. Nevím, proč mám malovat přísloví, pohádku a nevím ani, proč bych měla malovat tu Slepou ulici. Radši bych malovala něco, co se mě týká, něco, co řeším,“ řekla ta milá žena.“
Pracujeme s obrázky, které si sami vodovkami malujeme, i když s malováním nemáme žádnou předchozí zkušenost. Učíme se s cvičným prostorem na čtvrtce zacházet tvořivě, odpovědně a odvážně. Získanou zkušenost pak přenášíme do reality. Na obrázcích se ze všech sil pokoušíme vytvářet zdání skutečného prostoru, malujeme postavy, hledáme souvislosti. Obrázky umožňují nový pohled na životní příběh svého autora a usnadňují rozhovor o něm.
Zní to zajímavě a slibně. Ve skutečnosti to znamená, že se deset dospělých lidí sejde, rozloží barvy a malují. Když nemají zadání, malují nejčastěji panáčky, domečky, sluníčka, kytky a trávu.
Nebo se domluvíme, že budeme malovat určité téma. Jeho zadání pomůže s vytvořením představy, podle které pak vznikne na papíru obraz. Jen si to představte, buď můžete malovat něco, tedy cokoli, a nebo se nekonečný počet možností zúží tím, že se soustředíte na význam několika slov. Druhá možnost je často výhodnější.
Naše práce s obrázky má tři úrovně. V té první uvažujeme o zadaném tématu.
Hledání představy a uvažování nad tématem je důležitou součástí celého procesu. Je to jako když modelujeme z hlíny, trpělivě a soustředěně hledáme ten správný tvar, tedy správný význam k podnětu vytvořenému zadáním.
Máme-li zadání, většinou si snadno vytvoříme představu. Probíráme se vnitřními obrazy a čekáme, až se vynoří ten pravý. Někdy je to hned, někdy to trvá pár dní.
Zkoumáme, co pro nás zadání znamená, jak bychom ho mohli uchopit, prohlížíme si imaginární obrazy, které nám vyvstávají před očima. Téma Povodeň v nás dozajista vyvolá jiné představy než například téma Všední den po ránu.
Povodeň není jen konstatování o přírodním jevu. Je to také událost spojená s mnoha emocemi, voda bere s sebou i to, co dosud pevně stálo, vyvrací, zaplavuje, zároveň čistí, rozpouští, ohlazuje, odtéká. Přemýšlíme o významu toho slova a přebíráme mnohé vnitřní obrazy, které nám toto téma nabízí. Můžeme ho chápat také jako metaforu a rozhodnout se pro symbolické zvárnění své osobní „povodně“. Čekáme, až se vnitřní obraz ustálí a až zjistíme, zda skutečně rezonuje s tím, co jsme sami pro sebe chtěli a potřebovali najít a vyjádřit. Už v tomto okamžiku jsme pro obrázek (a pro sebe) udělali mnoho práce.
Pojďme se podívat i na druhé zmíněné téma Všední den po ránu. Co takové téma způsobí? Pravděpodobně začnete přemýšlet o své každodennosti, o tom, jak to u vás doma ráno vypadá, je tam spíš chaos nebo spíš klid? Kolik lidí by na obrázek patřilo? Co by dělali? Kolikrát jste jim to nebo tamto říkali? Máte nějaké ranní rituály? Chcete namalovat, jak to s vašimi rány je doopravdy nebo spíš, jak by to mohlo být? Mezi obrazy, které se vám vynořují před očima hledáte jeden, který bude esencí vašeho všedního rána.
Zadání se často může jevit vzdálené naší běžné minulé nebo současné realitě. Například témata Májové deště, Karneval, Na houbách, Svatá Lucie noci upije, Příběh svatého Mikuláše a další v nás většinou nevyvolávají žádné reminiscence ani silné emoce. Jsou to témata, kdy o nic nejde, a tak se uvolníme a poleví i stráž, která hlídá u dveří, na jejichž jedné straně se do světla vědomí vehementně dobývají vytěsněné obsahy naší psychiky a na druhé straně se její vědomá část bez ustání snaží udržet dveře pevně zavřené. Neuróza nás stojí značné množství psychické energie.
Malování je k uvolňování psychického napětí vhodným prostředkem.
Jednak se jedná o neverbální expresivní metodu a jednak naše většinou malá výtvarně-technická zdatnost způsobuje, že výsledek nejsme schopni v úplnosti kontrolovat. Když se náš vnitřní cenzor přesvědčí, že malování psychickou integritu neohrožuje, začne arteterapeutické techniky používat jako jakýsi ventil, kterým upouští tlak, který vzniká z konfliktu mezi potřebou uvolnit vytěsněný psychický obsah a aktivitou psychických obranných mechanismů.
Pracuji s lidmi, kteří si občas postesknou, že malovat sice neumí, ale že ještě větší obtíže mají s vyvoláním představy. Ani zadání tématu jim nepomůže a tak zůstávají u výše zmíněného schématického malování. V takovém případě je vhodné využít aktivní imaginaci. Jedná se o metodu hlubinné psychologie, kdy terapeut svým vyprávěním klienta provází krajinou, event. událostmi a podněcuje tak u něj vnímání a rozvoj nevědomého materiálu.
Tvořivost zmenšuje strach, zvětšuje odvahu
Je smysluplné představy a představivost rozvíjet, protože ony jsou hlavním nástrojem praktické orientace ve světě, rozhodování a jednání. A jsou také předpokladem tvořivosti. Tvořivost je opakem stagnace, zatuhnutí, znamená překonání stereotypu, přináší schopnost pohnout se z místa, konat. Vědomí „Já mohu konat“, tedy vědomí tvůrce, zmenšuje strach, zvětšuje sebedůvěru a odvahu. Kdo má sebedůvěru a odvahu, ví, že je mocen konat, nemusí stát opodál, žárlit a závidět, může si pro sebe přát a sám být přející. Kdo umí být přející, umí být také zároveň laskavý a soucitný.
Buďme k sobě trpěliví a laskaví a učme se mít bohaté představy a využívat je k tvoření. Naše úsilí se nám stokrát vrátí.
Příště si povíme o dalších fázích vzniku výtvarného artefaktu: o samotném malování a o interpretaci obrázku. A také, že představa podléhá improvizaci a imperativu obrazové kompozice.