top of page

Anatomie jednoho mateřského komplexu

V lidské psychice jsou místa, kam se neodvažujeme ani pohlédnout. Naše vědomí je vytěsnilo a obehnalo ostnatým drátem, kolem postavilo vlčáky. Ukrývá v nich „nebezpečný odpad“ našeho dětství. Jsou tady energetické otisky situací, kdy jsme zažívali trapnost, stud, strach, obavy, ponížení, bezmoc, hrozivou prázdnotu nebo samotu. Říkáme jim komplexy.


Pro dítě mohou být i docela banální situace emočně náročné, protože dětská perspektiva má existenciální měřítka. Všechno nebo nic a navždy. Dětskými božstvy jsou máma a táta, a právě s nimi je spojeno největší blaho i největší utrpení.


Mateřský a otcovský komplex jsou obři mezi komplexy. Jsou jako červí díry, hypotetické vesmírné objekty, které umožňují cestování prostorem a časem. Během jediného okamžiku vás vrátí na skládku. Ani vlčáci je nedokáží uhlídat.


Komplex je svou podstatou obraz a jako takový náleží do subjektivního světa. Jde o čistě psychický výtvor a to i přesto, že také reprezentuje skutečnou osobu a s ní spojenou zkušenost nebo situaci. Nesmí být zaměňován za objektivní realitu - za skutečnou osobu nebo věc. Komplex je vnitřní objekt, který má ve svém jádru obraz. Vyznačuje se určitou psychickou soudržností, je stálý a odolává času. Bez intervence vědomí (bez náhledu a pochopení) se příliš nemění. (M. Stein, 2016)


Komplexy jsou aktivovány podněty, které mohou být nepatrné i silné, trvat jen krátce nebo působit déle, vliv na psychiku však bývá dlouhodobý a vědomí ho vnímá jako vlny emocí nebo úzkosti. Jedním ze znaků účinné psychoterapie je rychlejší odeznění psychického otřesu nebo uvolnění psychické obrany. (Ibid.)


„Na zvládnutí či nezvládnutí komplexu stojí štěstí či neštěstí osobního života.“

C.G. Jung


Jak komplex slábne, postupně ztráci svoji moc nad vědomím, nikdy však nezmizí docela. (Ibid.) Nebuďme proto smutní, díky svým komplexům jsme jedineční.


Komplex je svou podstatou obraz

Píšu teď především pro ty z nás, kteří jsme fascinovaní kolážemi. Fascinovaní jsme, když s nimi máme osobní zkušenost, když koláže podobného druhu sami vytváříme. Píšu pro ty, kteří ví, že porozumění symbolům na koláži znamená posun o světelné kilometry na cestě za úlevou a sebepoznáním. Pro ty, kteří na vlastní kůži poznali, že koláž je dar, který se milostivě snese shůry a v žádném případě nejde vymyslet.


Milena: Měla jsem zakomponovat do obrázku dvě předepsané figury, stejný úkol dostali i všichni ostatní. Pojmenovala jsem je podle toho, co mají v rukou — Bába se zelím a Bába se slepičími pařáty. Jaké jsou? Bába se zelím je bodrá, kyprá, prostá, štědrá, ráda mluví o zelí, vlastně mluví jenom o zelí. Jak ho pěstovat, jak ho sklidit, jak ho naložit, jak z něj uvařit. Kdo se jí přiblíží, cítí zelí, kdo se přiblíží víc, narazí na dvě hlávky, které Bába drží přitisknuté ke svému už tak dost oblému tělu. Člověka napadne, že vypadají jako dvě nalitá zelená prsa. Bába se o své zelí vždy ochotně podělí, dokonce trvá na tom, že si musíte vzít. Přece ji nezklamete. Papejte.

Bába s pařáty je z jiného těsta. Celá je zahalená do naškrobených krajek, na hlavě má bílý krajkový čepec. Tváří se přísně a znechuceně, v rukách svírá kytičku drůbežích  pařátů. Je ctnostná i hrozivá a hypnotizuje pohledem.

Do obrázku má podle zadání patřit ještě jedna figura: Muž v kožichu. Stojí zády, a tak mu není vidět do obličeje. Jaký asi je?

Další postavy už si Milena hledala sama. Přibyla Uma (herečka Uma Thurman), Nevěsta, Kate Moss v převleku za zajíčka, Dívka učesaná do výšky. Nevěděla, proč ze stovek možností vybrala právě tyhle a jiné, velmi nadějné, nakonec zamítla. Ono se uvidí.


Papírové postavy pokládala na bílou čtvrtku a dva dny se nedočkavě pokoušela přijít na to, jak mají být velké a kam patří. Zvětšovala je, zmenšovala, otáčela, tiskla a vystřihovala, posouvala po bílém papíru, ale pořád nebylo jasné, kde je čí místo.



Až pak, spíš náhodou, na čtvrtce zůstaly ležet dvě Báby se zelím najednou. Milena cítila, že tak je to správně, a zároveň se divila, protože žádnou postavu ještě nikdy nedala do obrázku dvakrát. Takže ano, budou tady dvě Báby se zelím a mezi nimi uprostřed bude Bába s pařáty.


Bába se slepičími pařáty tvoří jádro komplexu. Její škrobenou nepřístupnost dítě čte jako ledové odmítnutí a své ručičky, které jsou evolučně připravené na vřelou podporující vztahovost, ztahuje zpět. Nic nebude. Lásku nedostane. Usekané pařátky představují usekané lidské ruce. A ruce jsou vztah.


Kolem jádra jsou prstencovitě uspořádány další vrstvy komplexu, jakési "obaly". Bába se zelím jako by byla druhou stranou hladové mince. Nabízí prázdné kalorie své prsaté dusivé péče.


Naděje bez skutečného naplnění je vyčerpávající, pro dítě je však nemožné se jí vzdát. Lepší cukrová láska, než zima a hlad. S bábou se zelím se hraje hra na to, že žít zelí je přesně to, co dítě potřebuje.


Sladké prázdno není na chvíli. I dávno dospělá dcera a matka spolu mluví o nepodstatných věcech. Přitom i dospělé dítě touží po matčině upřímném zájmu o svou osobu. Rádo by zažilo třpyt v jejích očích, úžas a nadšení ze své prosté existence. Jak píše Erich Fromm v Umění milovat, děti potřebují mléko a strdí, strdí se však dostane jen některým. Strdí je med.


Jen pro pořádek dodávám, že i matka je něčí dcera a i ona už dlouhé roky čeká na med. Je to situace slepice-vejce. Pokud už máme náhled, můžeme se rozhodnout odložit zelí a říct si, tak dobře, tak já začnu med. Je to těžká práce, je potřeba našlapovat opatrně, naslouchat druhému a sdílet sebe, mluvit o svých potřebách, dětsky netrucovat a neurážet se, nevylítnout, když se trucování přihodí druhému. Je to mistrovská partie. Tak se vytváří skutečný vztah. Oba jeho účastníci se cítí v bezpečí a hodnotně. Mohou se volně přibližovat a vzdalovat, aniž by se obávali, že vztah poškodí nebo ztratí.


Třetí vrstvou s vysokou hustotou zkušenosti  je reprezentace otce v podobě Muže v kožichu. Kožich může chránit a zahřívat, ale zároveň je vlčí. Otec je pro dítě "namáhavější" vztahovou osobou. Není vybaven hormony raného mateřství, jeho náklonnost není automatická a dítě ji musí od malinka "vyjednávat".


Otec do mateřského komplexu patří. Když matka dítě dobře "nedrží" a nebo, když pro dítě nastal čas začít opouštět symbiózu s mámou (udělat krok do prázdna), táta ho chytí.


Když otec není k dispozici nebo když je víc vlčí než hřejivý, dítě se nemůže od matky bezpečně vzdálit. Zároveň ale nemůže žít bez vztahové vazby a tak se přizpůsobí; potlačí svou přirozenou vztahovost (samo si useká ručičky) a hraje hru na zelí.


Další vrstvu tvoří Nevěsta. Je tady dvakrát, protože, tak jako Bába se zelím, "obíhá" jádro a tvoří jeho "obal". Její orbita je hranicí uprostřed modelu komplexu. Už není uvnitř a ještě není venku - tak to mají nevěsty ve svatební den.


Nevěsta je reakcí na jádro komplexu. Na Bábu, která usekává lidem ruce, vrhá ostražitý pohled, Babizna se nesmí přiblížit! Nespouští z ní oči a tak, ach bože, se jí sama začíná podobat.



Asi aby se o ni nějak postarala, Milena dala Nevěstě dvě kočky, které si umí být blízko (umí bezpečnou vztahovou vazbu) a do ruky jí vložila léčivý červený plod, který ji propojuje s hliněnou soškou v levém rohu. Milenina Nevěsta je stejná i jiná. Sice má doma sekeru, kterou se usekávají ručičky, ale je na dně harampádí někde na půdě. Ta věta by se dala napsat i obráceně: sekera je sice na půdě, ale je tam.


Uma, která zřetelným gestem demonstruje, že ona ruce má, je vrchní vrstvou komplexu. Na rozdíl od Babizny a Nevěsty, je v černém, z rukou vypouští holubici bílou jako krajka. Mohlo by to být znamení, že se komplex uvolňuje?


Postava v pravém dolním rohu je Neuróza. Ztratila hlavu, stojí tady jako nahá v trní a má vosí barevnost. Takhle nějak se cítí člověk sužovaný vnitřními konflikty, v nichž hlavní roli hrají aktivované rodičovské komplexy.


Přesouváme se teď na levou stranu obrázku, kde jsou figury jiného druhu. Představují otisk mateřského komplexu do psychické struktury jedince. K jejich pochopení využijeme termíny transakční analýzy.


Transakční analýza je souhrnnou psychologickou teorií, vysvětlující všechny prvky psychiky. Disponuje vlastní, jasně danou terminologií, která by měla být všem dobře pochopitelná. Dále pak propracovanou teorií osobnosti a životního scénáře, ze kterých se rozvíjí rozlišení tří základních komunikačních a osobnostních rovin (ego-stavů): Rodič, Dospělý a Dítě. Ty v literatuře (a tedy i zde), vždy začínají velkým písmenem a patří mezi základní pojmy transakční analýzy. Utvářejí se v raných fázích života jedince a ovlivňují celý jeho zbytek. V každém jedinci jsou tyto tři typy v nějakém poměru zkombinovány a záleží na tom, který převládá. (Wikipedie)


Rodič je neustále v pozoru. Pokud cítí ohrožení, spustí alarm. Za všech okolností musí ochránit Dítě. Využívá strategie odpozorované od svých rodičů, avšak využívá je příliš doslovně. Dítěti „předčítá“ ze svého zákoníku plného výrazů jako nikdy, vždycky, už zase, vůbec, laskavě, konečně, no ale, zapiš si za uši, měla bys, já na tvém místě (..). Nemyslí to špatně. Jeho úkol je příliš velký a on to líp neumí. Je přetížený a potřeboval by soucit a úlevu. Dítě přežije, ale bude přizpůsobené a do jisté míry nesvobodné.


Dívka s vlasy vyčesanými vysoko je Rodič a musí ochránit Dítě-Zajíčka. Není dost velká, nevyzná se ve světě a tak si dodává odvahu purpurovým hábitem a účesem, díky kterému má dospělou výšku. Dítě reprezentuje Růžový zajíček s hebkými oušky. Tento ego-stav se formuje v raném dětství a po celý život člověka představuje jeho emotivitu, tvořivost, vztahovost a sexualitu. Dítě nerozumí argumentům, rozumí lásce a náklonnosti, pozná, když chybí. Některé natahuje ručičky a žadoní, jiné si je znovu a znovu samo usekává, aby tolik nebolely. V teorii attachmentu se tomu říká úzkostná nebo vyhýbavá vztahová vazba. Vzniká v raném dětství a je základem všech pozdějších vztahů.


Růžový zajíček nemá ruce a tak k navázání vztahu používá svá hebká ouška, kterým nejde odolat. Všichni známe ikonického zajíčka Playboye, ve své době představoval stereotypizovanou podobu ženství, naivitu a svádivost. Zajíčkova vztahová aktiva jsou mládí a roztomilost, ta však nevydrží věčně. Bez rukou a bez oušek bude zápasit s časem v náruči plastických chirurgů. Bude se srovnávat s původně méně šťastnými a nebude chápat, co se to stalo.


Milena: Uvažovala jsem o antidotu, o "protijedu" k mateřskému komplexu. Co kdyby vepředu byla velká ženská Žena v heboučkém melírovaném svetru? Hledala jsem dlouho, ale nenašla jsem žádnou tu pravou. Žádná žena z masa a kostí nebyla dost účinná. Dost archetypální.

Při tvorbě koláží pracuji s všímavostí k tělu. Co o tom tělo ví? Jaký má nápad? Co by potřebovalo Dítě převlečené za zajíčka? 
Ten pocit byl jako.. jako terakota. Jako prahmota.

A tak nakonec je v levém dolním rohu Hliněná socha ženy. Je jako počátek. Jako to, co bylo před rájem, ještě nezatížené lidskými příběhy, příběhem mých rodičů a mého rodu. Je jako boží plán, 
ještě nevybalený z hedvábného papíru. Abych ji přiblížila dolů 
na zem, aby věděla, že ji volám do služby, dala jsem jí heboučkou melírovanou deku, šťavnaté červené korále a červenou vázu. 
Dary přijala.

Dítě-Zajíček se obrací k Hliněné ženě. Dotýká se jí svýma ne-rukama a je uzdraveno. Představuju si, že svým pohledem říká: Dívejte se, už mě vidíte? Už chápete?

Pozadí jsem dělala až na konec. Je tady kamenná brána ve tvaru ženského genitálu. Tudy se vchází na svět a tady začínají naše příběhy. Je tady medvídek, jako spojení s dětstvím. Je tady zlaté listí, které vypadá jako na nebi drak. Je tady lustr, jako svědek toho všeho. A jsem ve slavnostním úžasu nad dálkou, do jaké se rozprostírá (psychická) krajina. Tolik světelných kilometrů čtverečních bylo uzdraveno! Tolik plochy bylo zúrodněno!

Přirozenou funkcí duše je utvářet symboly - emoce zpodobněné ve formě obrazů. (D. Kalshed, Vnitřní svět traumatu, Portál 2022). Symbol je svou podstatou nekonečný, nevyčerpatelný. O některých jeho vrstvách se můžeme domnívat, že jsme je pochopili, o jiných ani nevíme, že nevíme. Zhuštění několika/mnoha významů do jednoho symbolu je natolik geniální, že nejde vymyslet. Nechte zapít dvě barvy do sebe, vytvoří významový akord. Dejte barevné skvrně ruce a nohy, vytvoříte formu. Dokončete koláž, celé týdny se na ni dívejte a nechte působit. Stvořili jste léčitele. Arteterapie je alchymie, která prostřednictvím symbolů tvoří nový význam reality. Tvoří novou realitu.


—- Proč tak vzdycháš?
—- Myslím na tu Bábu. .. A svlíkám starou kůži.

Pozn. O komplexech se více dovíte v Jungově mapě duše od Murray Steina (Emitos 2016). Dobře se čte Anatomie lásky od Guy Corneaua (Portál 2000). Užitečná je kniha Poruchy vztahové vazby / Od teorie k terapii od K.H. Brische (Portál 2011).


Vztah komplexu a archetypu srozumitelně vysvětluje Petr Lisý ve své knize Archetypová astrolgoie - Vývoj astropsychologie od C.G. Junga k S. Grofovi (Praha 2017).

Vnitřní postavu lze uvést do pohybu, více o metodě v tenké a hutné knize Radima Resse a Alexandera Riecherse Dialog s Nevědomím - Práce s metodou voice dialogue (Portál 2018).


Podle amerického psychiatra českého původu Stanislava Grofa jsou zhuštěné zkušenosti uspořádány do systémů, jež vzlínají jak z osobního nevědomí, tak především z archaických obsahů kolektivního nevědomí. Pan profesor svůj celoživotní výzkum shrnuje např. v Psychologii budoucnosti: Poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí (Argo 2014).

182 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Koláž

bottom of page