Papírový obraz duše

Máme pro vás další pokračování arteterapeutického seriálu o Mileně, v němž se dovíte, jak může koláž posloužit v laskavé péči o duši. Papírovou zprávu z výletu do hlubin té vaší si docela snadno vyrobíte sami. Na novinový dvoulist obyčejným lepidlem nalepíte podklad a na něj pak vystříhané postavy, které jste pořídili porůznu, nečastěji v barevných časopisech a na internetu. Nemusíte tedy umět malovat, dokonce se štětce nemusíte ani dotknout. :-) Přejeme příjemné čtení a inspiraci.


Moje vzácná přítelkyně přibližně jednou za rok zavolá, že má namalováno a že si o nich (myslí tím figury na svých obrázcích) potřebuje popovídat. Tentokrát jsme se nesetkaly osobně; povídaly jsme si písemně, vyměňovaly si tu kratší, tu delší emaily. Po několik dní jsem nedočkavě otvírala nepřečtenou poštu a těšila se, až napíše Milena Lesná. Slíbila mi totiž, že mě vezme dovnitř do kostela, do toho kostela, před kterým kdysi stála v noční košili.


Hned v první zprávě poslala několik obrázků a také jednu rozpracovanou koláž. Byla nadšená už ze samotného podkladu a chtěla se podělit. Souhlasila, že o své práci napíše pár poznámek.



Poslední týdny jsem vnímala, jak se něco ve mně vynořuje z hluboké mlhy, jak to pomalu získává formu a obsah. Prohlížela jsem si to a čekala. Až přijde čas, začnu vytvářet papírový obraz. Je s ním hodně práce, hledám, vystřihuju a lepím, znova hledám, znova vystřihuju a tak kolem dokola… v té psychomagické turbulenci jsem ponořená několik dní a jen nerada se nechám vyrušit; nacházím mlhavá sdělení, čekám na metaforu a hledám pro ni obraz, zpřesňuju ho a sloužím mu a zároveň se podřizuju nárokům vznikajícího prostoru. Už jen vytvořit samotnou scénu, to konstelační pole, znamená, že se neustále zvenku dívám dovnitř sebe, porovnávám, jestli to, co vzniká, odpovídá předloze, která je tam deep down. Když je to ono, v jednom poryvu inspirace to všechno definitivně nalepím.
 

Milena dopředu cítila, že prostor bude uzavřený, obklopující, s možností vykročit ven, k horizontu, že na zemi určitě budou tlusté červené perské koberce a že tam bude brána, kterou se sem na svět přichází a taky se jí vstupuje dovnitř, do prostoru duše. Že by tam měla být stavba nebo obelisk ve tvaru falu jako symbolu plození a že tam budou její rodiče, a taky, že tam bude významné místo, asi možná trůn.

Milena měla “jeviště” hotové za jedno odpoledne, nejspíš proto, že přibližně věděla, jak má vypadat a také proto, že měla připravený základní materiál.



Nějak se stalo, že jsou tady hned tři prostory; ten úplně vpravo, za stromem, to je moje “venku”, nebo spíš “tady nahoře”. Tu budovu jsem našla v nějakém dávno zapomenutém nástěnném kalendáři, je to starý uhelný důl. Až později mi došlo, že tudy se sem do toho pole vstupuje, jde se tudy dolů, až pod zem. 

Pak je tady brána, dlouho jsem ji nemohla najít a hlavně ji pak propojit s ostatním prostorem, teď ale odpovídá mojí představě, jsem s ní spokojená, poznávám ji. Sluncem vyhřátý zlatý obelisk musí být hned vedle ní, to je jasné. Strom jsem původně neměla v úmyslu ho použít, nakonec se hodil. Ukázalo se, že odděluje “venku” od “uvnitř.” Prohlížím si ty symboly a usmívám se, umím si představit, že psychoanalytik by se rozplakal štěstím. :-)

Našla jsem několik překrásných trůnů, jeden byl zdobený křídly, jiný měl polstrování ze saténu; vybrala jsem si tenhle prostý, zvířecí, nevím úplně proč. Asi kvůli spojení s pudy a instinkty?

No a nalevo je prostor, který je pro mě překvapením. Vůbec jsem nevěděla, že tady bude. Majestání katedrála, venku tušíme krásnou vzrostlou živou zahradu, dopadá sem mystické světlo.
 
Nebe nad bránou mě zanechává v úžasu, jen jsem na zemi našla zbylý odstřižek a on se nějak sám od sebe napojil na světlo v katedrále.
 

Prostor působí skoro až posvátně, chápeme, že tady se to stane, čekáme. Zatím je tu ticho a klid, teprve přijdou.

Koláž by se mohla jmenovat Má vnitřní já se setkávají s láskou, která je stvořila. Do svých hlubin se můžete dostat buď kontemplací nebo prostřednictvím imaginace, v níž pointou je prožitek milujících rodičů. A aby bylo jasno, i oni jsou vašimi vnitřními postavami, nemusí to nutně být ti skuteční.


Milena hledala své postavy několik týdnů, procházela obrázkové časopisy a internet, zakládala si složky a virtuální nástěnky. Teď jsou tady, stojí na místě, které si tak trochu samy vybraly. Když malujete nebo lepíte koláž, jste ve flow a možná i malinko ve stavu jiného druhu vědomí. Jste spíš prostředníkem než výhradním autorem, jste služebníkem procesu. Uvědomujete si, co malujete, co kam vlepujete, ale sdělení vám zatím ještě nedochází. Koho tady máme? Začneme nahoře za stromem…



Vpravo nahoře, venku za stromem, ta zamilovaná holka se zamilovaným klukem, takhle bych si ráda představovala svoje rodiče. Milují se a z téhle krásné hluboké lásky pocházím já. Můžu chodit po světě lehce a radostně, protože oni se milovali, užívali si život, zpívali si a tančili a já teď necítím žádnou tíseň a vinu za to, že byli spolu neohrabaně a upachtěně a možná právě kvůli mně? Užívám si pohled na ně, jak mají oči jeden pro druhého, koupu se v jejich lásce. Jsem překvapená, že stojí trochu stranou a s vděčností přijímám svobodnou příležitost uspořádat vnitřní prostor podle sebe. Je to tak snadné a přirozené, jak je možné, že jsem to dřív nevěděla?

Na trůně sedí “ta druhá”, Lilith (Černá Luna), žlutá je asi proto, že je Lvice. Ta žena v bílé košili, to nejspíš bude Eva (Bílá Luna), vytáhla jsem si k ní tarotovou kartu Kolo štěstí (klid uprostřed bouře, symbol úplnosti, Slunce, vědomí), no jen aby. Té vedle ní říkám Chlupatá a myslím to hezky, ona je dobrák od kosti a zároveň se umí vymezit. Vždyť taky právě proto stojí tady na tomhle místě, střeží práh svého domu. 

Pak tady máme moje dětství, dvě Blondýnky, jedna je příjemná, jak se sluší, ta druhá si o dospělých myslí, že se nijak zvlášť nepředvedli. A pak Holčinka, doufám, že jsem byla takhle roztomilá. 

Úplně vlevo je Rebelka, tou jsem nikdy nebyla. Růžová gumová rukavice patří Uklízečce, rozpoznala jsem ji v sobě na jednom maškarním večírku, byla živá a uvolněná ve své květované zástěře a s šátkem na uzel.

Příšery v katedrále jsou nejspíš obrazem, který jsem si s sebou na svět přinesla jako vyjádření negativního aspektu archetypu Otce a Matky