Mám pro vás další pokračování arteterapeutického seriálu o Mileně, v němž se dovíte, jak může koláž posloužit v laskavé péči o duši. Papírovou zprávu z výletu do hlubin té vaší si docela snadno vyrobíte sami. Na novinový dvoulist obyčejným lepidlem nalepíte podklad a na něj pak vystříhané postavy, které pořídíte porůznu, nečastěji v barevných časopisech a na internetu. Nemusíte tedy umět malovat, dokonce se štětce nemusíte ani dotknout. :-) Přeju příjemné čtení a inspiraci.
Moje vzácná přítelkyně přibližně jednou za rok zavolá, že má namalováno a že si o nich (myslí tím figury na svých obrázcích) potřebuje popovídat. Tentokrát jsme se nesetkaly osobně; povídaly jsme si písemně, vyměňovaly si tu kratší, tu delší emaily. Po několik dní jsem nedočkavě otvírala nepřečtenou poštu a těšila se, až napíše Milena Lesná. Slíbila mi totiž, že mě vezme dovnitř kostela, do toho kostela, před kterým kdysi stála v noční košili.
Hned v první zprávě poslala několik obrázků a také jednu rozpracovanou koláž. Byla nadšená už ze samotného podkladu a chtěla se podělit. Souhlasila, že o své práci napíše pár poznámek.
Poslední týdny jsem vnímala, jak se něco ve mně vynořuje z hluboké mlhy, jak to pomalu získává formu a obsah. Prohlížela jsem si to a čekala. Až přijde čas, začnu vytvářet papírový obraz. Je s ním hodně práce, hledám, vystřihuju a lepím, znova hledám, znova vystřihuju a tak kolem dokola… v té psychomagické turbulenci jsem ponořená několik dní a jen nerada se nechám vyrušit; nacházím mlhavá sdělení, čekám na metaforu a hledám pro ni obraz, zpřesňuju ho a sloužím mu a zároveň se podřizuju nárokům vznikajícího prostoru. Už jen vytvořit samotnou scénu, to konstelační pole, znamená, že se neustále zvenku dívám dovnitř sebe, porovnávám, jestli to, co vzniká, odpovídá předloze, která je někde tam ve mně. Když je to ono, v jednom poryvu inspirace to všechno definitivně nalepím.
Milena dopředu cítila, že prostor bude uzavřený, obklopující, s možností vykročit ven, k horizontu, že na zemi určitě budou tlusté červené perské koberce a že tam bude brána, kterou se sem na svět přichází a taky se jí vstupuje dovnitř, do prostoru duše. Že by tam měla být stavba nebo obelisk ve tvaru falu jako symbolu plození a že tam budou její rodiče, a taky, že tam bude významné místo, asi možná trůn.
Milena měla “jeviště” hotové za jedno odpoledne, nejspíš proto, že přibližně věděla, jak má vypadat a také proto, že měla připravený základní materiál.
Nějak se stalo, že jsou tady hned tři prostory; ten úplně vpravo, za stromem, to je “venku”, nebo spíš “tady v našem světě”. Tu budovu jsem našla v nějakém dávno zapomenutém nástěnném kalendáři, je to starý uhelný důl. Až později mi došlo, že tudy se sem do toho pole vstupuje, jde se tudy dolů, hluboko pod zem.
Pak je tady brána, dlouho jsem ji nemohla najít a hlavně ji pak propojit s ostatním prostorem, teď ale odpovídá mojí představě, jsem s ní spokojená, poznávám ji. Sluncem vyhřátý zlatý obelisk musí být hned vedle ní, to je jasné. Strom jsem původně neměla v úmyslu použít, nakonec se hodil. Ukázalo se, že odděluje “venku” od “uvnitř.” Prohlížím si ty symboly a usmívám se, umím si představit, že psychoanalytik by se rozplakal štěstím. :-)
Našla jsem několik překrásných trůnů, jeden byl zdobený křídly, jiný měl polstrování ze saténu; vybrala jsem si tenhle prostý, zvířecí, nevím úplně proč. Asi kvůli spojení s pudy a instinkty?
No a nalevo je prostor, který je pro mě překvapením. Vůbec jsem nevěděla, že tady bude. Majestání katedrála, venku tušíme krásnou vzrostlou živou zahradu, dopadá sem mystické světlo.
Nebe nad bránou mě zanechává v úžasu, jen jsem na zemi našla zbylý odstřižek a on se nějak sám od sebe napojil na světlo v katedrále.
Prostor působí skoro až posvátně, chápeme, že tady se to stane, čekáme. Zatím je tu ticho a klid, teprve přijdou.
Koláž by se mohla jmenovat Má vnitřní já se setkávají s láskou, která je stvořila. Do svých hlubin se můžete dostat buď kontemplací nebo prostřednictvím imaginace, v níž pointou je prožitek milujících rodičů. A aby bylo jasno, i oni jsou vašimi vnitřními postavami, nemusí to nutně být ti skuteční.
Milena hledala své postavy několik týdnů, procházela obrázkové časopisy a internet, zakládala si složky a virtuální nástěnky. Teď jsou tady, stojí na místě, které si tak trochu samy vybraly. Když malujete nebo lepíte koláž, jste ve flow a možná i malinko ve stavu jiného druhu vědomí. Jste spíš prostředníkem než výhradním autorem, jste služebníkem procesu. Uvědomujete si, co malujete, co kam vlepujete, ale sdělení vám zatím ještě nedochází. Koho tady máme? Začneme nahoře za stromem...
Vpravo nahoře, venku za stromem, ta zamilovaná holka se zamilovaným klukem, takhle bych si ráda představovala svoje rodiče. Milují se a z téhle krásné hluboké lásky pocházím já. Můžu chodit po světě lehce a radostně, protože oni se milovali, užívali si život, zpívali si a tančili a já teď necítím žádnou tíseň a vinu za to, že byli spolu neohrabaně a upachtěně a možná právě kvůli mně? Užívám si pohled na ně, jak mají oči jeden pro druhého, koupu se v jejich lásce. Jsem překvapená, že stojí trochu stranou a s vděčností přijímám svobodnou příležitost uspořádat vnitřní prostor podle sebe. Je to tak snadné a přirozené, jak je možné, že jsem to dřív nevěděla? Smím. Může se to. Vždycky se mohlo.
Na trůně sedí “ta druhá”, Lilith (Černá Luna), žlutá je asi proto, že je Lvice. Ta žena v bílé košili, to nejspíš bude Eva (Bílá Luna), vytáhla jsem si k ní tarotovou kartu Kolo štěstí (klid uprostřed bouře, symbol úplnosti, Slunce, vědomí), no jen aby. Té vedle ní říkám Chlupatá a myslím to hezky, ona je dobrák od kosti a zároveň se umí vymezit. Vždyť taky právě proto stojí tady na tomhle místě, střeží práh svého domu.
Pak tady máme moje dětství, dvě Blondýnky, jedna je příjemná, jak se sluší, ta druhá si o dospělých myslí, že se nijak zvlášť nepředvedli. A pak Holčinka, doufám, že jsem byla takhle roztomilá.
Úplně vlevo je Rebelka, tou jsem nikdy nebyla. Růžová gumová rukavice patří Uklízečce, rozpoznala jsem ji v sobě na jednom maškarním večírku, byla živá a uvolněná ve své květované zástěře a s šátkem na uzel.
Příšery v katedrále jsou nejspíš obrazem, který jsem si s sebou na svět přinesla jako vyjádření negativního aspektu archetypu Otce a Matky. Našla jsem tyhle stejné figury dvakrát, jednou stály toporně jak vykřičníky, tihle moji naštěstí mají vstřícně pozvednuté ruce, panebože díky! Žena v černých šatech s bílým naškrobeným límcem, to je předobraz mého prožívání… sexuality nejspíš, a vztahu vůbec, je mi líto. Přísný Škarohlíd marabu vedle ní má taky límec, dochází mu vzduch a místo mluvení kráká. Vyšlo na něj místo přímo uprostřed světla, které dopadá na podlahu katedrály. Pozoruhodné.
Na Rebelku si ale nepřijdou, vystavuje se slunci, přivírá oči a vyplazuje na ně jazyk, túdle! A na Uklízečku taky ne, ta tyhle hry z principu nehraje. Ještě tady je moje Všednodenní já, ta úplně vpravo, stojí k nám zády.
Takhle je koláž hotová, jsou tady všichni, kdo sem patří, myslela si Milena, jenže pak si pustila A Deus od Zuzany Navarové. Ta píseň hrála pořád a pořád kolem dokola, stokrát, děti už ji na kolenou prosily, ať toho nechá. Tak ještě třikrát naposledy... Díky téhle písni najednou viděla, že celá ta zobrazená scéna je banální, jen taková navoněná přehlídka... Co s tím udělá?
A tak přidala Stín. Ona má v ruce pistoli, je to drsná holka. Měla z ní radost, asi že se neschovává někde v nedostupném vlhkém suterénu. Zdálo se nejdřív, že bude stát za trůnem, ale ne, Drsná holka patří do příšeří. Stalo se, že stojí přímo pod dvěma zlatými soškami, které se tady konečně a symbolicky znovu setkávají.
Lilith si sedí na trůnu a já nějak nevím, co si s ní počít. Je hodná? Nebo divoká? Pyšná? Nelítostná? Možná všechno dohromady, ale hlavně je trapná, banální, žlutá. Sedí tady celá zářivá a myslí si, že všechno může. Aspoň jí sundavám tu okřídlenou čelenku, která spíš vypadá jako rohy, a nasazuju jí věnec. Byla bych ráda, kdyby byla aspoň trochu fialová a modrá, tedy laskavá a dobré vůle. Nevím, jestli si ho nechá, nechala.
Za levé rameno, tak jak u Nagualů, jí stavím Smrt.
Je tady Smrt, banalita se ihned vytratila. Dávám sem obyčejnou sebe a otáčím se k ní, k Lilith. Do jejího písčitého kraje přináším vodu (tady už analytik štěstím nahlas vzlyká), třeba by se ráda napila. Chtěla bych se jí dotknout. Bojím se jí, bojím se Lilith, hrozně moc. To jo, ale čeho vlastně?
Asi, že nemá slitování, nečeká. Zajímáš ji, jen když jí stačíš, když víš, kdo jsi a co tady chceš. Když zůstaneš trochu pozadu, ani se neohlédne. Jenže bez ní zahyneš a dobře to víš, má milá. Můj milý.
Vytahuju si kartu Ďábel, no jistě, to se dalo čekat, je zlá, důra jedna. Když si pak ale čtu, co ta karta znamená, jsem v úžasu. Je to o spojení středu Země a Kosmu v nádherném obrazu tvořivé jednoty, spojení pozemské a kosmické energie, osvobození od všech moralistických omezení, extáze, objevení božského. Přijímám zprávu a děkuju.
Moc ráda bych žila Lilith, Černou labuť. Nejdřív budu muset umřít asi.
"Slyšíš mé modlení, miluj mě, miluj mě, na prach se proměním, zachraň mě, zachraň mě, v míru, ne v souboji, ať je mi do pláče, to letí sokoli, rychlostí tryskáče", zpívá Navarová.
Když se Lilith setká se Saturnem, člověka přejde legrace.
"Zdál se mi sen. V tom snu jsem zašel na pivo se samotnou Smrtí. Mluvili jsme o všem možném. Nejvíce mě překvapilo, jak snadno se i kvůli sebemenší věci smála a nebo plakala. Pamatuji si, jak jsem si říkal, že je jedním z nejživějších lidí, které jsem kdy potkal. Protože Smrt nebere nic na lehkou váhu. Jemně, jako při modlitbě, se prsty dotýká každého kousku a místa světa a tiše šeptá: "Děkuji za tuto možnost milovat." — Brian Andreas, překlad Kateřina Grofová
Ještě sem patří Labutě, bílá a černá. Kdo tady je která?
Dívám se na Holčinku, jak to, že i ona je bílá? A jak to, že k ní patří karta Královna holí, to vůbec nechápu, copak tahle malá je královna poznání? Prohlížím si ji, stojí tady uvolněně, trochu zvědavě, ona jediná se dívá na Lilith.
A pak mi to dojde. Ona je přece semínko, je v ní to, do čeho vyroste, do Bílé labutě, do setkání se žlutou Lilith, do Královny holí, do sdílení sebe s ostatními, že půjde vepředu. Ví to a dívá se před sebe s otázkou, jaké to všechno asi bude, jak jí to půjde. Dojala mě, holka moje zlatá.
A nakonec Liška. Proč je tady? Proč zrovna černá? Proč sedí u Lilith? V pohádkách bývá liška chytrá a nebo, podobně jako vlk, ta špatná, vyháníme ji z ráje přírody a projikujeme do ní, co se nám samotným nechce nést. Ona je spojencem Lilith, taky černá, ty dvě si rozumí.
Liška jediná se dívá na postavu, která přichází z venkovního světa, jak stojí rozkročená mezi “venku” a “uvnitř”, jak přináší vodu a ostýchavě se dotýká Smrti. Dívá se na ni a čeká, jestli ví, kudy jít. Co když chytrá Liška zastupuje Bytostné Já… je to možné? Víš, kudy jít?
Co s tím vším dál? Budu teď v sobě rozpoznávat a užívat si své nové přátele, Rebelku, Uklízečku, Chlupatou, Drsnou holku, Holčinku, pobudu s Naškrobenou i se Škarohlídem marabu, žlutou Lilith nechám posedět na trůnu, ačkoli jí nepatří, budu se ptát Evy, pokusím se pamatovat na Smrt.
Dneska se mi zdálo. Volali z vedlejší vesnice, nechali mi vzkaz. Mám jít s jejich agronomem hnojit sousední pole. Nemohla jsem uvěřit svým uším, co si to dovolují? Ne, nejdu, ani ve snu! :-)
"Divoká žena není přítelkyní. Je vztahem s přírodou. Ale dokážeš mě milovat v hlubině? V temnotě? V jejich nejhustějším jádru? Dokážeš mě milovat, když budu pít ze špatné láhve a proklouznu prasklinou v podlaze? Dokážeš mě milovat, když budu větší než ty, když má přítomnost bude zářit jako slunce, když bude bolet dívat se na mě přímo? Dokážeš mě i tak milovat? Dokážeš mě milovat pod hvězdnou oblohou, oholenou a hladkou, v kůži z tekutého měsíčního světla? Dokážeš mě milovat, když vyji a jsem srstnatá, dřepím na bobku, dolní ret potřísněný krví svého posledního zabití? Když přivolám blesk, když jsou chodníky ožehlé ploskami mých chodidel, dokážeš mě milovat i pak? Co se stane, když zmrazím zem a nechám ztvrdnout špínu nade všemi semínky granátových jablek, jež jsme spolu zasadili? Uvěříš, že se vrátí jaro? Budeš mi stále věřit, když ti řeknu, že se stanu rozbouřenou řekou, jež se rozlije ve tvé sny a vyvolá je na povrch tvého života? Budeš mi věřit, i když mě nemůžeš zkrotit? Dokážeš mě milovat, i když jsem vše, čeho se bojíš a co obdivuješ? Budeš se bát mé měnící se podoby? Děsí tě, když se mé oči zablesknou jako tvá kamera? Bojíš se, že uvězní tvou duši? Bojíš se do mě vstoupit? Masožravé rostliny a květiny vyzbrojené otrávenými šipkami nejsou v mé džungli proto, aby ti zabránily přijít. Ne tobě, tobě ne. Tak se neboj. Patří Mně, a Já jsem tě sem pozvala. Následuj cestu zjevenou v měsíčním světle a dojdi bezpečně do chýše Baby Jagy: té divoké, staré a moudré... nesvede tě na scestí, jsi-li čistého srdce. Nemůžeš být s divokou, pokud se bojíš dunění země, burácení padající řeky, náhlého tlesknutí hromu na obloze. Chceš-li být v bezpečí, vrať se zpět do svého maličkého pokoje - noční obloha není pro tebe. Chceš-li být roztrhán na kusy, vejdi. Nech se rozlomit, otevřít a pohltit. Nech se zapálit v mém ohni. Nenechám tě odejít, jak jsi přišel: dobře oblečeného, v jemně upletených svetrech, které chrání před zimou. Nechám tě nahého a kousajícího. Nechám tě škrábat drápy po prostěradle. Nechám tě obklopeného sovami, jestřáby a květinami, jež kvetou jen tehdy, když se nikdo nedívá. Tak jen pojď ke mě a nech se uzdravit v nesnesitelné lehkosti a temnotě všeho, co jsi. Není v tobě nic, co by mě mohlo vyděsit. Není v tobě nic, co bych nepoužila, abych tě učinila velkým. Divoká žena není přítelkyní. Je vztahem s přírodou. Ona je zdrojem všech tvých prvotních tužeb, ona je divokým bičováním větru, který vyrve jedovaté kukuřičné stonky na tvé úhledně obdělané farmě. Bude sázet hrušně ve stopách tvých katastrof. Bude dbát o to, abys opět začal růst. Ona je milenkou, jež tě navrací ke tvé vlastní divoké přírodě." — Alison Nappi, překlad Vojtěch Franče
