Milena před několika lety trochu ledabyle namalovala kostel. S postavami se tenkrát nezdržovala, vystříhala je z časopisu a ke kostelu přilepila. V obrázku si prohlédla svou schopnost vztahovat se k druhým lidem, svou malou odvahu a černobílost. Nazvala ho Před kostelem v noční košili, psali jsme o něm minule.
Blankytný talíř
Dnes si povíme o obrázku, který s tím předchozím souvisí. Milena ho namalovala teprve nedávno. Začínala několikrát, zkazila přitom dvě čtvrtky. Teprve, když opustila svou vymyšlenou představu a začala malovat jakoby od prostředka, obrázek se nechal vidět.
Téma obrázku je obvykle úplně obyčejné, ale tentokrát to byla krátká báseň francouzského autora Jeana Follaina. Najdete ji v knize Poetika snění od Gastona Bachelarda (Malvern, 2010).
Když z rukou služky vypadne
bledý kulatý talíř
barvy oblaků,
musí se posbírat střepy,
zatímco v jídelně pánů
se chvěje lustr.
Tahle báseň je trochu jako fotka. Žádné komplikované metafory, scénu s talířem vidíte před očima. Milena si připravila barvy a dala se do práce. Jasně viděla stůl, kolem sedící pány, služka klečí na zemi a zametá střepy. Co bude v pozadí, to se uvidí.
Udělala pár tahů štětcem, naznačila stůl, postavy, ale něco nebylo v pořádku. Jako by malovala na igelitový obal něčeho, co je uvnitř. Možná zvolila špatné proporce? Vzala novou čtvrtku a posunula stůl dozadu, služku udělala větší. Vypadalo to docela dobře. Mohla obrázek dokončit, ale nebavil ji. Rozhodla se malování sklidit. Jen to ještě naposled zkusí. Vzala si nový papír a začala malovat bez představy. Nejspíš zkazí třetí čtvrtku, ale to nevadí.
Okamžitě bylo jasné, že to je ten obrázek, který byl uvnitř ní. Už žádný igelit, ale syrové maso. Postava asi bude nakloněná, kde to celé bude? Podle těch oblouků se zdá, že někde ve sklepení. Milena štětcem naznačila ústřední figuru, klenbu, stůl s pány, schody do komůrky. „Když je služka tak nakloněná, tak to asi zakopla a padá? Dává si ruku před ústa (samo to tak vyšlo) … ach ne, ten talíř se určitě rozbije,“ pomyslela si Milena a zadoufala, že snad to vyjde jinak.
Bylo potřeba udělat podlahu. Milena zkusila namalovat červenorůžový koberec, ale byl příliš výrazný, zrušila ho a naznačila prkna (když malujete vodovkami, můžete se vrátit). Doplnila pár detailů, lustr, svícen u schodiště, zelené dveře do komůrky. Obrázek už byl skoro hotový, Milena jen ještě dodělala patu zděného sloupu a služce přidala fialový šátek. Namočila štětec do modré barvy a prudkým gestem ruky cákla na papír, aby do obrazu dostala pohyb. Měla hotovo.
Druhý den ráno se jí zdálo, že někam patří ještě trochu červené, a tak služce nabarvila tváře.
Milena nechala obrázek schnout doma na podlaze, chodila kolem někoho a občas se posadila, aby si ho prohlížela. Pochopila, jak důležitou věc namalovala. Později mi vyprávěla, že obvykle nemá sklepní prostory ráda, samotnou ji překvapilo, že příběh o blankytném talíři se odehrává v suterénu, tedy v místě, kde vidíte, jen když rozsvítíte. Artefakt nejdřív jen popsala, pak teprve jsme o něm uvažovaly.
Prostor je klenbou rozdělen na dvě poloviny, na mužskou a ženskou část. Ženská postava napravo je v pohybu, nakloněná, jako by v pádu ztrácela nad svým tělem kontrolu. Přikrývá si ústa, je tady snad něco, co by se nemělo říkat? Schody vedou do služčiny komůrky. Kolem osvětleného stolu na protější straně místnosti cítíme hutnou mužskou energii.
Nacházíme se uprostřed děje, u kterého nevyhnutelně předpokládáme vývoj. Totiž talíř je zatím v celku, ale fyzikální zákony působí a tak je jasné, že v příštím okamžiku se jeho celistvost poruší a na zemi budou ležet blankytné střepy. Služka není schopná udělat nic, aby to změnila.
Nemohly jsme přehlédnout, že sloup, na jehož reliéfu si Milena dala tolik záležet, má zřetelně falický tvar. Nemohly jsme si nevšimnout, že se služka červená. Je v rozpacích, měla by svůj neporušený „talíř“ nabídnout pánům, ale raději jej odhodí na zem. Našly jsme význam pro modré kapky vytvořené gestem ruky. Dlouho jsme mluvily o příležitostech, flirtování a také o studu a pocitech viny.
Od stolu vstává muž ve světle zeleném. Správně tušíte, že světle zelené dveře od služčiny komůrky se mají otevřít pro něj. Možná proto se služka červená. Protože to nejde! Je nemyslitelné, aby muž v zeleném přišel do jejího pokojíčku! Víte proč? Protože to je její tatínek. (Nacházíme ho také na několik let starých Mileniných obrázcích.)
Mluvily jsme o fialovém šátku, Milenině matce a o vztahu jejích rodičů, když byla Milena malá.
Pochopily jsme, proč se počáteční dva pokusy namalovat obrázek nepodařily. Ve skutečnosti talíř (připomíná věneček) neměl být rozbitý. Ještě ne. Milena musí nejprve dokončit falickou fázi svého psychosexuálního vývoje. Musí se vydat do vědomím neosvětlených částí své psychiky a najít dospělý výraz své lásky k otci. Musí překonat oidipovský komplex.
Dopřejeme si teď trochu teorie
Oidipovský komplex je základní psychoanalytický model vývoje osobnosti.
Dítě mezi 3-6 rokem zcela přirozeně vstupuje do tzv. oidipovské situace. Znamená to, že si začíná uvědomovat, že mezi lidmi existují vztahy, jichž ono samo není součástí. (Dítě má na dosah zejména vztah mezi otcem a matkou.) Pokud dítě touto fází vývoje projde úspěšně, dokáže vztahy ostatních připustit a přihlížet jim. Zároveň se identifikuje s rodičem stejného pohlaví, tj. uvědomuje si, že je chlapec nebo děvče a že jako takový nebo taková bude jednou stát ve svých vlastních vztazích.
Pak už se nebude jednat o oidipovskou lásku k mamince nebo tatínkovi, ale o lásku k sobě samému, touhu řídit svůj vlastní život a dojít seberealizace i se všemi vlastními důležitými kvalitami. Dospělý člověk bude cítit hlubokou touhu, tady a teď, poslechne ji a těmto silám se poddá. Žena je ženská a muž se intenzivně identifikuje se svou mužností. Žena i muž vnímají vzájemnou přitažlivost.
Dítě potřebuje prožívat lásku a přijetí oidipovsky blízké osoby, potřebuje zůstat v souladu se sebou samým, své pocity si vychutnat a nic nepotlačovat. Základní problematikou, která se váže k oidipovskému tématu, je odmítnutí, případně odepření nehodnotící a nemanipulující lásky rodičem stejného pohlaví. Z oidipovského fenoménu se tak stává komplex - ale ne kvůli dítěti, jehož náklonnost je naplněna srdečností, nevinností a půvabem. Komplex patří k rodičům, kteří byli buď sami takto v dětství zraněni, a/nebo nesoulad ve svém vztahu nevědomky přenášejí na své dítě.
„Pokud se člověku podaří vyléčit oidipovský komplex, zvyšuje se úroveň jeho vyzařování, jeho vitality a psychické i fyzické pohody. Jakoby kolem něj vířila zamilovaná, smyslná, téměř nadsmyslová esence. Bez ohledu na to, kolik mu je, má pocit, že je „obletován“. Tento stav by se dal označit jako „elektrizující“ nebo „magnetický“ a na starší lidi působí tak, že viditelně omládnou. Člověk v něm objeví hluboký pocit bezpečí a důvěry v sebe sama, budoucnost a život. I nezadaný vyzařuje erogenetickou "zamilovanost" a cítí se spojený“. (M.L. Boysen, celý článek zde.)
Nacházíme souvislosti
Obrázek Před kostelem v noční košili a Blankytný talíř spolu souvisí. Žena před kostelem upoutává pozornost mužů a dobře to ví. Proč to dělá? Protože doufá, že se jí skrze ně jednou podaří najít narovnání vztahu s otcem. Že najde někoho, kdo se postaví na místo jejího táty, prvního muže jejího života, a konečně uvidí a uzná, že je žena. Ona pak už bude svobodná, uvolněná, ženská.
Proč k blondýně s kolem (neboli k sobě samé) nalepila staříka a tuláka? Protože si sice přeje být ženou, ale zároveň se bojí, že to nedokáže. Mužská energie tam u toho osvětleného stolu je tak hutná! Možná spadne nebe, až se to jednou stane. Zatím jsou všichni muži kolem ní nějakým nešťastným omylem jejím tátou a ona si proto kolem sebe (a nejen) na papír lepí pro jistotu "starce" a "tuláky". Nebe nepadá.
Obrázek s modrým talířem však přináší naději, že Milena přestane na otcovo přijetí a uznání čekat a své vztahy osvobodí. Uvidíme, co přinesou další obrázky.
K tématu existuje velké množství populární i odborné literatury, kdyby se vám chtělo číst, začněte třeba tady a tady.